Narodil jsem se nedopatřením

Nedávno jsem v autobuse vyslechl hlasitý rozhovor několika asi jedenáctiletých dětí. Způsobem přiměřeném jejich věku si povídaly, jak kdo z nich přišel na svět a kdo tu je prý jen náhodou a omylem. Jeden chlapec například vyprávěl, jak mu babička říkala, že on se narodil nedopatřením, protože jeho biologičtí rodiče se skoro vůbec neznali (a dodnes neznají), ale jen se potkali na nějakém firemním večírku a vznikl z toho on ... nedopatřením.

Je tedy celý jeho život nedopatřením?
Má na světě vůbec co pohledávat?
Může mít jeho život smysl?

Boží slovo – Bible se o takové situaci zmiňuje hned na několika místech:

Bůh mě oslovil: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě;
dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě.
Nelekej se lidí“ (srov. Jer 1,4-8).

Hospodin mě povolal od matčina lůna,
již v mateřském životě mě nazval jménem. (Iz 49,1)

Miloval jsem tě odvěkou láskou (Jer 31,3)

Děkujme Bohu, že si nás vyvolil ještě před stvořením světa,
abychom žili v lásce. Sám se rozhodl, abychom byli přijati za jeho děti
skrze Ježíše Krista. (srov. Ef 1,3-5)

S každým z nás tedy Bůh počítá.
Na každého z nás s láskou myslel již před stvořením světa.
Každý z nás tedy zde má své místo.
Nikdo z nás není nechtěným.
Nikdo z nás není osamocen v temném a chladném vesmíru.

Vědomí, že jsme od počátku přijímáni a milováni,
- nám může dodávat  tvořivou sílu realizovat v životě dobré věci,
- nám může dodávat sílu přijímat druhé lidi s láskou,
- nám může pomáhat velkoryse jednat s lidmi, kteří nám nepřejí.

Vědomí, že s námi Bůh počítá a že jsme jím chtěni,
- nám dodává sílu zdolávat životní překážky a obtíže,
- nám dodává sílu „nelekat se lidí“ a nežít jen pod  diktátem druhých,
- nám dodává sílu být sami  sebou a žít životem svobodných Božích dětí.

Toto vše platí,
protože Bůh může dát smysl všemu 
a dokáže vše obrátit k dobrému.  

A tímto Bohem jsme milováni 
a povoláni být aktivní součástí tohoto světa.

„I když mě třeba moji rodiče nechtěli, Bůh mě chtěl.“