Přímluvná modlitba otevírá dveře

Mohlo by se zdát, že zatčenému Petrovi už nebylo pomoci, že už nebyla žádná naděje. Jenže křesťanská komunita nerezignovala a za Petra se vytrvale a naléhavě modlila. A právě tohle je klíčový detail.

Tento příběh vypovídá o síle přímluvné modlitby. Modlitba totiž není jen nějaká zbožná doprovodná kulisa, nebo jen něco, co říkáme. Je to síla, která může měnit situace. Je to způsob, jak se zapojit do problémů druhých, jak být solidární. Když se za někoho modlím, nejsem lhostejný. Nezůstávám jen pozorovatel, ale stávám se součástí boje, součástí naděje.

Pro pronásledované křesťany by tenkrát bylo snadné rezignovaně si říct: „Zavřeli Petra, s tím už nic nenaděláme...“ Ale křesťané tehdy zvolili jinou cestu – cestu přímluvy. Stejně tak i my dnes můžeme mít pocit únavy. Tolikrát jsme se modlili za mír na Ukrajině, v Gaze, za spravedlnost, za církev – a přesto se zdá, že se svět nemění. Možná máme pocit, že naše modlitby nic nepřinášejí. Ale zkušenost křesťanů po staletí ukazuje, že přímluvná modlitba má smysl. Není marná. Otevírá prostor, do kterého může vstoupit Bůh. Otevírá dveře, které by zůstaly zavřené. Je to, jako by právě modlitba uvolňovala místo, kudy může přijít světlo, naděje a Boží jednání.

Přímluvná modlitba nás učí všímat si druhých. Učí nás nevzdat to, když vidíme bolest, problémy nebo nespravedlnost. A i když někdy nemáme možnost pomoci prakticky, můžeme vstoupit do situace modlitbou. Modlitba rozhýbává srdce, rozhýbává svět – a někdy tiše, někdy překvapivě otevírá zavřené dveře.

Inspirováno „Lomeckou liturgií“ P. Josefa Prokeše