Proč vůbec existuje smrt?

V Bibli stojí: „Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na mysl lidskou nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují...“ Takže naše představy jsou jen bledým odstínem těch skutečností...

V mém dětství jsme u nás doma měli různé svaté obrazy, např. Boha Otce jako starého fousatého pána (ten způsob zobrazení měl naznačit jeho stáří, věčnost, moudrost atd.). Na náboženství ve škole jsem se učil, že život po smrti znamená „věčné patření na Boha“. A tak jsem si myslel, že to bude děsná nuda, a neměl jsem vůbec žádnou touhu po takové věčnosti. Když jsem ale „povyrostl“ a pochopil, že věčnost bude znamenat absolutní naplnění všech krásných a největších tužeb mého života, které se tu třeba vůbec nenaplnily, nebo vidím, kolik touhy má tolik lidí po lásce – ženy, muži, tolik frustrace, bolesti, utrpení, zla atd. a když si představím, že Bůh „setře každou slzu“, odstraní ze života člověka veškeré hrozné utrpení a naplní spasené lidi štěstím, radostí, plností, a splní všechny touhy, tak mám slabý odstín, náznak, co může být ve věčnosti. Když máte ve svém životě někoho nesmírně rádi a toužíte po něm a při tom ho nemůžete za žádnou cenu dosáhnout,zůstane frustrace z této touhy...Naplnění touhy po nekonečné lásce a její dosažení tam: představte si to štěstí...A to je jen odstín. Mnohokrát jsem zažil nádherná setkání, byli jsme nesmírně šťastni, v hluboké radosti a vůbec se nám nechtělo rozejít. Měli jsem touhu a přání, aby to neskončilo... a přece jsme se museli rozejít. Často jsem v takových chvílích myslel na věčnost – bude nám nekonečně dobře ve vzájemném společenství s nekonečnou láskou – Bohem a budeme vědět, že to nikdy neskončí... Bohužel jsou to vše jen náznaky, odstíny, slova, která nejsou schopna vystihnout, co je věčnost...

Bůh stvořil člověka k životu (ke kterému podstatně patří radost, štěsí a i humor). Bůh nestvořil člověka, aby umřel. Ale skrze hřích přišla na člověka smrt. Člověk svým hříchem „zhatil“ plány Boží, ale Bůh hned přesto oznámil svůj plán: skrze svého Syna, spasitele, znovu umožnit člověku život věčný. Bůh rozumí humoru. Když se náš humor týká i smrti, Bůh se jistě usmívá... Ale opovrhovat smrtí, či ji ignorovat, je nebezpečné, přijde, kdy se nenadějeme.

Vážený pane doktore, myslím, že velice přesně cítím Vaši situaci a Vaši snahu...Trochu maličko to znám ze svých návštěv v nemocnici, když jsem býval venkovským farářem...Vím také, jak je to těžké pro ty nevěřící pacienty, když neznají odčiňující hodnotu utrpení ve spojení s obětí Ježíše Krista, když nemají Boží světlo, aby byli schopni hodnotit svůj život, své činy, i to že nebyly vždy podle svědomí, podle hodnot, když neznají, že nejsme pány na tom světě, že jsme někomu odpovědni a že bude nutně vyúčtovávání před spravedlností. Že je zapotřebí odčinění, vyrovnání, náhrada toho, co nebylo v našem životě dobré...To vše jim nelze „kázat“, vykládat, to oni neočekávají a ani nejsou schopni přijmout...Možná u někoho, kdo je chápavější, by se dalo i slovo o odčiňování i přes jejich nevíru říci. Myslím, že nějaká laciná slova o tom, že bude lépe atd., to je naprosto falešné, to dobře víte... Mít je rád a projevovat jim chápající srdce a nebát se jim říci, že ze své vlastní životní zkušenosti víte, že Bůh je láska, má rád každého člověka, a chce mu dát dar věčného, pokračujícího života. Že tohle byla Vaše životní síla... Myslím si, že je na místě svědectví vlastní víry, ne patetické, bigotní, ale upřímné a pevné. Říci jim, že Vaše životní přesvědčení a pohled na život a smrt je, že život nemůže končit, když člověk má bytostnou touhu „vždyť já chci jen žít, jak žít se má“, jak o tom zpíval zpěvák Jiří Grossman, když měl leukémii a věděl, že zemře. U většiny lidí tato touha „nepřestat být“ existuje... A taková bytostná touha v životě člověka, kde tolik věcí je tak harmonických a fungujících, nemůže být přece nesmyslná a falešná. Říci, že jste o tom bytostně přesvědčen, protože jinak život, ve kterém třeba udělali a zanechali tolik dobrého a který je nakonec pouze hozen do jámy, by neměl smysl. Silné slovo naděje od autority tu může člověka posílit a povzbudit...O smyslu utrpení bez kříže, bez Krista nelze dosti dobře mluvit, to prostě nejde. Rovněž o „odčiňování“, pokud nechápou vinu, hřích... A je třeba za ně před Bohem prosit...

Díky, pěkná otázka. Kristus Pán na kříži neřekl, že on bude i s tělem ještě dnes v ráji, nebo že ten kriminálník bude i s tělem v ráji. To nikterak neodporuje. Těla tam ale ten den nebyla, ale duše ano. Těla byla položena do hrobu. Ježíšovo tělo bylo Otcem vzkříšeno a proměněno mocí Ducha sv. třetí den a tak se v proměněném těle ukazoval. Ten lotr musí čekat na vzkříšení do posledního dne...Duše ale neumírá! Tělo potřebuje být vzkříšeno, aby mohlo být spojeno s duší a aby tak člověk byl kompletní, úplný. Ježíšovo lidské tělo bylo proměněno a spojeno s duší již třetí den, jak to bylo předpověděno ve Starém zákoně...

Sestřičko, děkuji za tuto krásnou zkušenost, chápete to velice krásně.Zažil jsem něco trochu podobného s mou tetou, která byla se mnou na faře...V okamžiku smrti bývá člověk velice sám, nikdo ho nemůže „dál“ následovat. Ano, zkušenost z našich hospiců – a to jak sester, tak i umírajících – je, že když jsou pacienti obklopeni láskou, péčí, blízkostí, umírají v pokoji...Zažil jsem ve své práci faráře mnohokrát, že jsem navštívil umírajícího a mluvili jsem spolu o smrti. Jedna paní říkala s krásnou tváří, že se těší na setkání s Ježíšem, ve kterého celý život věřila...Jeden starý pán mi říkal, že má v ledničce láhev vína, a až „mladí“ přijdou z práce, tak ten příchod smrti musíme oslavit...