Vzpoura Polek v táboře Ravensbrück

A řekli jsme: ´Dost!´ Jsme přeci lidské bytosti.

z knihy A bojím se snů , vydal(o): nakladatelství Paulínky

Nejdřív pokusná operace,
pak poprava…

Dne 10. února 1943 odvedli osm žen z varšavského transportu, mezi jinými již operovanou Marii Pajączkowskou. Den nato postříleli další skupinu z lublinského transportu, mezi nimi už předtím operovanou Marysiu Gnaś. Popravy den za dnem – den za dnem odváděli operované ženy na smrt. Bylo jasné, že operace nikoho před smrtí nechrání, že člověk může být třeba pětkrát operovaný, ale pak může zemřít na popravišti.

A řekli jsme: „Dost!“
Konečně jsme se cítily jako lidské bytosti.

V hlavách uzrávala nová myšlenka: nepoddávat se. Bez předchozí domluvy, někde hluboko uvnitř uzrálo rozhodnutí: Dost! Jako první to nahlas řekla Dziubka Sokulska. Dne 13. března ji zavolali na operaci. Prohlásila, že nepůjde. Předvedli ji k veliteli. Zopakovala to i před ním. První nahlas vyslovené „Ne!“. Odpoledne Zośka Stefaniak, která patřila mezi několik již dříve operovaných a nyní měla jít na operaci znovu, vyskočila oknem z revíru a vrátila se na blok. Zosia Modrowska, opakovaně povolaná, odmítla jít. Celý blok ovládal vzrušený, pulzující život konečně aktivní! Konečně jsme se cítily jako lidské bytosti!

Příští den ráno přinesli nový seznam pět žen se má dostavit na revír. Jednohlasně prohlášeno: „Ne!“ Okamžitě jsme sepsaly petici: že žádné mezinárodní právo nedovoluje pokusné operace na lidech bez jejich souhlasu. A že my, operované, protestujeme proti těmto operacím. Velitel se odmítl s námi bavit. Poslal k nám pouze Binzovou, která prohlásila, že stížnosti na nějaké operace jsou jen „hysterické“ ženské výmysly, neboť předvolaným se měla jenom třikrát denně měřit teplota. Prozatím bylo těch pět žen zachráněno.

Patnáctý blok je potrestán
třídenním vězením bez jídla a vzduchu.

Do 15. srpna 1943 jsme měly relativní klid. Šířila se pouze neověřená informace, že místo nás operují psy. Teprve 15. srpna přišla jako blesk z čistého nebe zpráva: znovu operace na revíru, připravují se postele a operační sál. Dostaly jsme se do varu... Samozřejmě bylo jasné, že ty, co vyberou, nikam nepůjdou. Přišla Binzová. Vyvolala jménem deset osob, deset čísel. Ticho... ani jedna se nepohnula. „Ukažte těch deset!“ Neukázala se ani jedna. Úřednice pukala vzteky, když viděla naše pohrdavé a odvážné pohledy. Konečně dostala nápad. Zavolala ty nejhorší z policajtek – dlouholeté vězeňkyně, které znaly všechny tváře. Přecházely kolem řad a násilím vždy některou z našeho středu vyvlekly dopředu.

Binzová oznámila, že za neuposlechnutí rozkazu budou potrestány – půjdou do bunkru. Odvedla je do bunkru a nám přikázali, abychom odešly na blok a nevycházely. Všechny jsme seděly v jídelně. Mezi námi to vřelo. Vstoupil velitel a prohlásil: „Z důvodu vzpoury, k níž tu došlo, musím patnáctý blok potrestat třídenním vězením bez jídla a vzduchu.“ Sebraly nám všechno, co se dalo sníst, a pozamykaly dveře a zabednily okenice. Ke dveřím se postavili esesmani s puškami.

Večer při apelu zela mezera na místě patnáctého bloku. Několik tisíc žen hovořících různými jazyky se ptalo: „Co se stalo s patnáctkou?“ Po chvíli celý tábor věděl, že Polky se vzbouřily, protože se nechtějí podrobit operacím.

Celý tábor stál solidárně na naší straně.

Na našem bloku byla řada těch, které pracovaly i vně tábora. Zpráva se tak dostala i za zdi lágru. Jeden starý, velmi lakomý zahradník poslal trochu ovoce. Večer se přikrádaly různé ženy a snažily se nám předávat nějaké balíčky s jídlem, přestože riskovaly esesmanskou kulku. Nevěděly jsme, jestli to jsou Polky, Češky nebo ještě někdo jiný – celý tábor stál solidárně na naší straně.

Druhý den se to už nedalo vydržet. Slunce rozpálilo střechu, od stropu se šířilo nesnesitelné vedro. Byly jsme polomrtvé. Do toho jedna vězeňkyně procházející venku zakřičela: „Děvčata, v bunkru jich pět operovali!“ Zmocnila se nás zlost a zoufalství, že to bylo k ničemu, všechno bylo k ničemu. Pěstmi jsme mlátily do dřevěných stěn bloku.

Poslali jsme zprávu do světa
a vyfotili naše poškozené pokusné nohy

A zatím na půdě Krysia se zaťatými zuby sepisovala nový „tajný“ seznam. Data, čísla, jména. Seděla jsem na stráži. Musely jsme si dávat pozor přede všemi. Hleděla jsem na bílou stránku a ze všech sil se soustředila: „Bože, dej, aby došla!“ Došla... Všechny zprávy došly… Nejdál rozšířilo tyto zprávy komando, které jezdilo pro chleba do Neusterlitzu a odtud dál přes polské chlapce do světa. Díky domluvě s transporty se nám přes táborovou zeď podařilo dostat fotoaparát s jedním filmem. V největším utajení jsme na konci lágru jednoho slunečného dne udělaly fotografie nejpoškozenějších nohou.

S jistotou jsme věděly, že seznam operovaných a popravených dorazil na místo určení. Začaly přicházet balíčky s cukrem a meruňkami z Červeného kříže. Vrcholem byly balíčky z Fribourgu s tištěnými lístečky, že nám Svatý otec posílá své požehnání. Tábor šílel, Němci rovněž.

Opět popravy operovaných.
A člověku se tak chtělo žít!

Po několika dnech, 23. září, přišla nová rána: opět poprava. Odvedli čtyři operované. Dlouho jsme za nimi hleděly a nezmohly se ani na slovo. Do prádelny se vrátily čtyři kusy zakrváceného oblečení. Byly jsme přesvědčené, že nás postřílí všechny. Člověku se tak chtělo žít!

Rok 1944 byl náročný. Začali k nám přivážet nějaké menší evakuované tábory: vyzáblé, hladové ženské, kostry, zdivočelé hordy, které se bezhlavě vrhaly na všechno, co se dalo sníst. Spaly jsme po pěti a později po šesti na dvou postelích na dvě směny. Kanalizace, která byla projektovaná na desetinásobně nižší zátěž, nestačila. Šířily se epidemie.

Teď umírat? V roce 1945?
Celý tábor vedl bitvu za záchranu „králíků“.

V lednu 1945 už bylo cítit, že konec války se blíží. Teď šlo o to, kdo vydrží až do konce. Čím dál víc jsme začínaly koketovat s opovážlivou myšlenkou na svobodu. Do toho patnáctého ledna opět odvedli několik žen z varšavského transportu. Zmocnila se nás slepá zloba: Teď umírat? V roce 1945? Za tři týdny přišla řada i na nás, všechny operované. Zítra ráno... Podobné ticho, jaké v tu chvíli zavládlo, jsem nikdy neslyšela.

V noci se na všech blocích ženy radily a tajně vysílaly delegátky. Stalo se něco neslýchaného – tábor nás chtěl bránit. Ženy všech národností se rozhodly, že teď nemůžeme umřít, že udělají všechno, aby nás ukryly, aby kterákoliv z nás přežila jako živý důkaz toho, co se tu dělo.

Především jsme sundaly svá čísla a schovaly se. A tehdy nás zachránily naše polské blokové a mnohé další, když nám s neslýchanou solidaritou pomáhaly nalézt úkryt. Tábor vedl velkou bitvu za záchranu „králíků“. Tím se nálada v táboře poněkud změnila: živé, rozpálené tváře, vzrušený šepot, ostražité napětí v očích.

Strašná hra na schovávanou. Němci se nás snažili polapit, nařizovali extra Zählappelly, znenadání zavírali průchody, nepřestávali slídit. Boj o život „králíků“, který vedl celý tábor, se ale pomalu chýlil k vítěznému konci.