Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

Věřím ve ... vzkříšení těla... .

z knihy Credo , vydal(o): Pastorační středisko

Začněme širší úvahou o těle a hmotě. Potíž je v tom, že lidé mají rádi zjednodušení. Někdo si myslí, že by člověk byl dokonalý, kdyby byl jako anděl - nemusel by jíst, nemusel by se mýt, nic by ho nebolelo atd. Jiní mají tendenci naopak zbožštit hmotu a říci "vše je bůh" - od panteismu (Bůh je přítomen ve všem) až po východní pohledy "kámen je bůh ... ty jsi bůh". Nedokonalou snahou o překlenutí těchto pohledů je dualismus vidící člověka jako "složeninu" duše a těla. Je rozdíl, když řeknu, že člověk se skládá z duše a těla (to je vyjádření lidové a dosti nešťastné), nebo když řeknu, že člověk je duše a tělo. Kdyby se totiž člověk skládal z duše a těla, tak by bylo možné ho snadno "rozložit" na duši a tělo, duši "poslat" k Bohu, ale co s bezduchým tělem? To přesně vzato není totožné s mrtvolou. Proto takovéto dělení není možné, jakkoliv je používané. Člověk je tělo a duše. Ale kdyby tělo byla jenom hmota a duše název pro mozkové funkce, tak nám to zase "nehraje". My nemáme jenom schopnosti pohybovat se, myslet, ale máme vztah sami k sobě, sami si sebe uvědomujeme. Určité myšlenkové funkce bychom mohli nahradit počítačem, ale počítač si není vědom sebe sama, nemá vztah k sobě. Jenom člověk může říci: "Já bych se dnes radši neviděl!" Toto jádro osobnosti, které není totožné s mozkovými funkcemi, s intelektuálními schopnostmi, je něco, pro co musíme hledat pojmenování. "Já" se skrze intelekt sice projevuje, ale neztotožňuje se s ním. V žádném případě nesmíme chtít duši někam lokalizovat.

Toto je, bohužel, velmi málo chápáno a velmi málo doceňováno mezi křesťany. Řada lidí chodí k přijímání třeba pro osobní útěchu, nebo z podobných druhořadých důvodů. Ale my tady máme opravdu něco, co nás proměňuje pro vrcholnou šanci našeho života, pro jeho závěr.

Dr. Slabý říká, že to, co jsou v člověku funkce nahraditelné počítačem, ona schopnost kombinování, soudů, to není duše, to není ono jádro, ono "já". To vše jsou funkce živého člověka, ale simulovatelné strojem. Navíc zde přichází ke slovu svědomí, posuzování dobra a zla, - to všechno s duší souvisí, ale totožné to není. Otázka svědomí je vůbec mnohem širší. Definice, že svědomí je "hlas Boží v nás" je teologicky nepřesná. Přesnější je definice sv. Tomáše Akvinského: "Svědomí je úsudek praktického rozumu o mravní hodnotě našich skutků". Svědomí můžeme vidět ze dvou stran: jako schopnost pozorovat vlastní činy a jako projev hodnotové škály, kterou člověk má. Svědomí může být zdeformované, ale i pak v člověku zůstává něco obecně lidského. Tak můžete toto "něco v člověku", které není vázáno na kvalitu mozkových funkcí, někdy objevit při setkání s duševně nemocnými lidmi. Proto se samozřejmě počítá s tím, že Boží milost se takového člověka může dotknout a tito lidé se také křtí. Mnohdy je možné pocítit, že takoví lidé žijí hlubokým duchovním životem, o kterém však navenek nemohou podat téměř žádné zprávy.

Jiný pohled je, že existuje něco, co zprostředkovává vztah lidí mezi sebou a zvláště vztah člověk - Bůh. Je snad vztah dvou lidí pouhé chemické reagování a elektrické vzruchy na neuronových drahách?

U sv. Pavla se setkáme ještě s jiným dělením, a to na tělo, duši a ducha. To by vyžadovalo širší pojednání, ale lze stručně říci, že pokud se provádí toto dělení, pak duší je většinou označována schopnost mozkových pochodů a duchem ono jádro, které jsme zde výše označovali jako duše.

Toto vše výše řečené však nelze považovat za důkaz toho, že máme duši. Jsou to myšlenkové poukazy k tomu, že je třeba hledat hlubší kořen, střed, jádro člověka, které ho "nese", které není pouze logickou funkcí simulovatelnou počítačem. Podíváme-li se do dějin lidského myšlení, pak zde duši jako nehmotný princip tak či onak najdeme. Např. v hebrejštině se "slévají" pojmy pro duši - dech - život (v tomto smyslu je třeba chápat Starý zákon). Na druhé straně se v lidském myšlení vyskytují různé pohledy na tělo - od pohledu dívajících se na tělo s despektem (platonismus: tělo je hmotná přítěž, které se rádi zbavíme), přes postoje, které tělo oslavují jako téměř božskou skutečnost, až po postoje, které hmotnou stránku člověka znají jako jedinou realitu (krajní materialismus). My se pohybujeme mezi všemi těmito názory. Může se pak snadno stát, že člověk "sjede" do extrému, ve kterém vyvyšuje tělo nebo naopak duši.

Pro nás křesťany je směrodatný pohled Božího zjevení. K pochopení nám zde může pomoci Starý zákon. Židovské myšlení je skvělé v tom, že neztotožňuje Boha se světem ani neodděluje Boha a svět do opozičních pojmů, nevede do situace, kde bychom museli ztratit svět, abychom získali Boha. Židé znají opozici Stvořitel - stvořené, která však je zároveň i spojitostí. Jednoduše řečeno Židé vnímali Boha skrze svět, tedy cestou vnímání skutečnosti, která s Bohem krásně souzní. Jednotné chápání duševního a tělesného, nehmotného a hmotného jako Božího stvoření je pro nás jediná dobrá přístupová cesta. Člověk se nesmí nechat dohnat ani do té krajnosti, že hmotou pohrdne, ani do druhé, že ji zbožští či považuje za jedinou realitu.

Pravda o těla vzkříšení souvisí ještě s jinou důležitou věcí a tou je víra v obnovu celého stvoření - víra v existenci nového nebe a nové země. Člověk má být spásou uveden do komplexně nové situace, ve které bude novým způsobem žít. Jedná se o dvojí proměnu: proměnu člověka do stavu vzkříšeného člověka a proměnu světa, univerza, vesmíru do něčeho, v čem tento proměněný člověk může žít. Podstatné je, že tuto proměnu musíme chápat komplexně - život po vzkříšení bude život proměněného člověka v proměněném světě. Přílišná materializace těchto představ není dobrá a přílišná spiritualizace rovněž ne. S tím souvisí pojem "život věčný", který je podle Nového zákona život v "nové éře", tedy řečeno fyzikálně život v jiných soustavách, kde neplatí náš čas, náš prostor ... Život věčný si nemáme představovat jako "plus nekonečno". Tam musí být novost.

A teď si otevřeme Písmo a podívejme se, co k tomuto říká sv. Pavel ve svém listě Soluňanům:

"Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním" (1 Te 5, 9 - 10).

Tohle by mělo vytvořit jakýsi základ. Prostě to, že Bůh nás, křesťany, ty, kteří v něho uvěřili, neurčil tomu, abychom se někde ztratili v nicotě, ale k tomu, abychom získali spásu skrze Pána Ježíše Krista. Tohle je základní: že křesťan, který přijal Krista, je určen ke spáse. Že tedy cíl, kterého bychom měli dosáhnout, je spása. A co je to spása, je především v tom úryvku jasně vysvětleno.

Když tohleto trochu domyslíme, pak si přestaneme svou spásu dávat až za hranici smrti. To je pro naše uvažování velice důležité. Spása je něco, co začíná už teď, a není přerušena ani smrtí, takže se dovrší až potom, až za hranicí smrti. Tohle je velice důležité: už teď, když přijímám Krista svou vírou a křtem, se moje záchrana začíná uskutečňovat. A protože je to záchrana Boží a ne lidská, není přerušena ani smrtí. Jestliže tedy věřím, že jsem vykoupen, pak věřím, i v těla vzkříšení. Kdybych nevěděl o vykoupení teď, tady, vůbec nic, tak bych asi těžko pochopil, co je to naděje, která je v budoucnosti. To je první věc.

Druhá věc je formulace "těla vzkříšení". To je formulace velmi jednoduchá, ale může člověka zavádět. Může se nám zdát, že na konci, po Kristově druhém příchodu, se vrátíme do stavu, v jakém jsme byli teď. Tohle by byl základní omyl! My se nikam vracet nebudeme, cesta k Bohu vlastně žádné vracení nesnáší. Jestliže jsme už teď spasení a jestliže se má naše spása dál rozvinout i za tou hranicí smrti, znamená to, že tam nemůže v žádném případě jít o nějaké opakování toho, co už tu bylo, ale že tam existuje skutečnost další a tedy nějak rozdílná a nějak bohatší.

Snad si na tomto místě mohu dovolit malé vybočení k úvaze na téma smrt . Ta přestala být v dnešní společnosti chápána jako součást života, ale je brána jako nepříjemný konec, za kterým už nic není. Dříve díky křesťanskému názoru v Evropě měla smrt pozitivní vyústění - alespoň možné - a to setkání s Bohem. To dnes pro velkou část populace odpadlo, smrtí se pro tyto lidi nic neotevírá. Není tam nic, nač by se člověk mohl těšit. Člověk ztratil smysl pro jakoukoliv pozitivní hodnotu ve smrti. Z tohoto důvodu začíná člověk smrt vytěsňovat na okraj svého zájmu, odstraňuje něco, co je mu nepříjemné. Psychologicky člověk přesouvá otázku smrti z kontrolovatelné sféry vědomí do nekontrolovatelné sféry podvědomí, což není dobré. Následkem toho se člověk přípravou na smrt nezabývá a ve stáří může dojít k určitým nervovým poruchám právě proto, že se tématem smrti vůbec nezabýval.

Přesto mnozí lidé na smrt myslí a hledají určité řešení. Ti kdo nepřijímají spásu a zvěst evangelia o životě u Boha, řešení vidí především v reinkarnaci (převtělování) a do určité míry ve výzkumech profesora Moodyho.

Moody pomohl řadě lidí k přípravě na smrt. Jím popisovaný světlý tunel, setkání se známými, skutečně může člověka povzbudit. Ale je třeba si uvědomit, že popisované jevy jsou pořád ještě před nevratným prahem smrti. Tedy tyto zkušenosti klinické smrti nevypovídají nic o situaci za onou nevratnou "čarou". Druhá věc je, že v těchto zkušenostech je člověku něco velmi blízkého - setkání s jeho příbuznými a přáteli. Víme však, že to člověku nemůže stačit. V takto pojatém pohledu chybí vlastně vědomí Spasitele - Ježíše Krista. On jediný je schopen nám pomoci, překonat naši osamocenost. (Další věc je, že se nedají zcela vyvrátit ani námitky psychologů, že popisované zážitky jsou projevem podvědomí.)

Větší ohlas než Moody má učení o reinkarnaci. Evropská představa o převtělování je odlišná od představy indické. Evropská představa o "životě" po smrti je jednoduše řečeno: "aby to bylo tak, jak si to člověk představuje". Člověk bere život jako určitou absolutní kladnou hodnotu, ke které by se rád vrátil. Proto evropské uvažování o reinkarnaci je postaveno na této představě. A to je z psychologického hlediska důvod, proč je reinkarnace tak oblíbená. Evropské chápání reinkarnace je projekcí lidského přání užít si života co nejdéle, tedy opakovaně. Člověk si nedovede představit, co bude po smrti, a ze svých sil je před aktem smrti naprosto bezradný. Hledá, kudy by našel východisko. Proč by dobře zajištěný důchodce (třeba v SRN) měl toužit po tom, aby po smrti nic nebylo a nebo na druhé straně po záchraně Ježíšem? On je spokojený a rád si takový život zopakuje. Na všechno stačí sám! Přitom podvědomě může toužit po lepším životě, ve kterém opraví chyby, kterých se zde nyní dopustil. To jistě není všechno, ale lze předpokládat, že se takovéto pohledy v reinkarnačních představách mohou uplatňovat.

Převtělování v podání indickém je něco jiného. Tam to souvisí s hříchem a odplatou - další převtělení je určováno kvalitou nynějšího života a vlastně ta další existence je spíše trestem. Jestliže člověk žije špatně, tak mu "hrozí" několik dalších životů. Cílem je, aby koloběh životů byl co nejkratší, aby člověk mohl "splynout s univerzem". Evropské představy sledují "osobní cíle", zachování osobní identity, ať už v životě vzkříšeného člověka nebo v nějakém dalším životě, zatímco cíl indického směru je vlastně neosobní - ztráta lidské identity, ono rozplynutí se v univerzu.

A jak se na smrt díval svět antický a jak se na ni dívala Bible? V platonismu bylo tělo a duše stavěny do protikladu a to, co se uznávalo, byla jediná duše, tělo bylo pokládáno za přítěž a smrt tedy za osvobození, protože se člověk té přítěže zbavil a jeho duše se tak mohla plně rozvinout.

To byla tedy představa řecká, platónská. Pro tuto představu by ovšem vzkříšení v tom smyslu, že by znovu přijal tělo, bylo určitě krokem zpátky. Ale do křesťanství kus tohoto myšlení pronikl a donesl se až k nám. Bible na druhé straně si u člověka tělo a duši nikdy neoddělovala, vždycky to viděla naráz. Jenom si vzpomeňte na slova Geneze: "Stal se člověk duší živou." Bible viděla vždycky celého člověka a jestliže člověk zemřel, přestal už existovat a jestliže se přesto o jeho další existenci, o jeho vzkříšení, mluví, pak se stále uvažovalo o celém člověku. Byla tady zkušenost, že po mrtvém člověku tu bývalo mrtvé tělo, ale pořád, měl-li ten vzkříšený být živý člověk, pak to musel být skutečně člověk - a ne nějaká dušička pomyslně se pohybující - opravdový člověk. Proto tedy "těla vzkříšení", celý člověk je vzkříšen. Tohohle je potřeba se držet, ovšem není tím řečeno, že bychom o duši v člověku neuvažovali.

To, co je duše v člověku, se dá přiblížit jedním názorným způsobem. Z celé přírody je skutečným partnerem Božím jenom člověk. Jenom on je schopen Boha oslovit a být osloven, jenom člověk je schopen vést s Bohem dialog. Oč se liší člověk od zvířátek a ostatní živé přírody. Nejenom objemem mozku, ale něčím, co dělá člověka člověkem. A toto něco nazveme duší. Duše je tedy to, co je s Bohem v dialogu, protože ani se psem ani s hovádkem dialog nevedeme. S člověkem ano, tam to vzájemné oslovení "ty" existuje. Je tedy v člověku cosi, to ryze člověčí a není to ruka, ani noha, ani oko, ani ucho, ani nos, ani mozek a tomuto něčemu říkáme duše. Tohle je něco, co je Bohem oslovitelné a oslovené, to, co i po smrti zůstává.

"Kristus zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním."

Člověk tedy žije ve spojení s Kristem a ten dialog je oboustranný, je živý a pro člověka znamená záchranu. "Jsem Boží" to znamená, že mezi mnou a Bohem je pevná vazba a ta se neztrácí ani smrtí, protože smrtí sice funkce mého těla odumírají, mé tělo jak ho znám, tady na zemi už není. Ale to oslovitelné v člověku to zůstává. To, co je Bohem oslovováno, žije ve spojení s Kristem. Otázky "kde, jak, jak to vypadá ?" jsou naprosto nepřiměřené. Jsou tak nepřiměřené, jako bychom se ptali, jak vypadá vůle a jak vypadá radost ... (my víme, jak vypadá člověk, který má radost, ale jak vypadá radost sama o sobě, to se přece nedá vůbec říci!)

Vztah mezi člověkem a Bohem, byl-li jednou navázán, není porušen. Proto tedy až Bůh udělá konec tomuto světu, až přijde Kristus podruhé, až bude nová země a nové nebe, ve kterém přebývá spravedlnost, až se uskuteční to, "hle uskutečním všechno nové", o čem mluví Apokalypsa, v tom bude existovat i tento člověk, který je Bohu partnerem. Bude v tom existovat tím způsobem, který bude té nové situaci přiměřený. Řečeno po lidsku, bude to člověk s tělem i duší, ale jak to bude vypadat to nevíme. Z tohoto dlouhého povídání si stačí zapamatovat jedno: spasen, zachráněn Kristem pro věčnost, pro Boha, je celý člověk už tady na zemi. A ta záchrana trvá i když umírám, i když jsem umřel, i když Kristus přijde podruhé. Ta záchrana trvá dále. Já jsem Boží. Když tohle si udržíme, pak nám všechny ty otázky, jak to vypadá, přijdou opravdu zbytečné. Té nepředstavitelnosti se budeme ještě věnovat, ale tohle bychom si měli jasně udržet. Ono totiž dát v naší lidské představě dohromady obraz člověka, obraz Boží, obraz závěrečné budoucnosti - to je dost těžké, ale tohle nejpodstatnější jádro vědět můžeme. Nakonec nám tuto naději stvrzují slova evangelia.

J 17, 24 - 26:

24:Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa.
25:Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a také oni poznali, že jsi mě poslal.
26:Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich."


Ale člověk už je takový, že si o tom začne vytvářet určité konkrétní představy a právě ty mohou být kamenem úrazu: kde budeme žít, jak je to vůbec možné, jestli budeme chodíte nebo lítat, jak bude to tělo vypadat, jak to vlastně s tím tělem bude, když v nás je navíc zakořeněná taková nemilá věc, kdy se nám zdá, že člověk, aby mohl být opravdu Bohu blízko, se musí právě všeho hmotného zbavit.

Tyhle otázky nejsou vůbec nové a byly kladeny už i Pavlovi. Pavel se tím zabývá, když mluví podrobně o vzkříšení. Je to 15. kapitola 1. listu Korinťanům.


1 K 15, 35 - 44

35:Ale někdo snad řekne: "Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?"
36:Jaká pošetilost! To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře.
37:A co zaséváš, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny.
38:Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo.
39:Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby.
40:A jsou tělesa nebeská a tělesa pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských.
41:Jiná je záře slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září.
42:Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné.
43:Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci.
44:Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní.

Tohle by i nám mělo stačit jako odpověď.

Pavel především zdůrazňuje, že ta skutečnost, kterou čekáme na závěr po druhém Kristově příchodu, tedy tenkrát, kdy půjde o vzkříšení, že tato skutečnost je vlastně v kořeni jiná, než co my žijeme a co my známe ze svých bezprostředních zážitků.

Nutným spojovacím mostem k tomuto novému je smrt. Zase je to řečeno docela názorně:

"Jestliže to, co rozséváš, napřed neodumře - neobživne."

Semeno není rostlina - my víme, že obilní zrno a obilní klas k sobě patří, ale není to totéž. Víme, že jadérko z jablka v sobě vlastně skrývá jabloň, ale že jadérko a jabloň není totéž. To s čím my se setkáváme na zemi, tzv. lidské tělo tak, jak ho známe, a to, co se ukládá do hrobu, tzv. mrtvé tělo po smrti člověka - obojí je něco jako semeno, jako zárodek, z něhož Bůh dá vyrůst rostlině, něčemu, co teprve v pravém slova smyslu bude ono. To co my prožíváme, s čím se setkáváme, je skutečnost reálná, ale předběžná, to ještě není definitivní. Tím pádem, představovat si vzkříšení jako návrat do tohoto stavu je nesmysl, tak to není míněno, jestliže chceme mít nějakou konkrétnější představu o tom, co je to "nové tělo", pak tady máme jedině vzkříšeného Krista, to je pro nás jediná možná reálná představa.

Vzkříšený Kristus měl tělo, jedl, mluvil s učedníky - ale přece to nebyl stejně vypadající a stejně se chovající Ježíš, kterého znali z jeho pozemského putování. Spojitost tu byla, ale to - bylo převedeno na novou, vyšší úroveň. A to také Pavel říká:

"Tak to bude i při vzkříšení mrtvých. Rozsévá se tělo v porušitelnosti, vstane v neporušitelnosti."

To, co známe dosud jako život, který má v sobě velmi vzácné věci, ale který je přitom zasažitelný nemocí a hříchem, to bude proměněno ve skutečnost neporušitelnou. Nemoc, slabost, neschopnost, hřích - to všechno bude odstraněno. Ten, kdo bude vzkříšen a proměněn ke Kristově podobě, ten bude bez těchto nedostatků. Ten vzkříšený bude nutně žít v jiném prostředí než je to, ve kterém žijeme. To je to, o čem mluví Písmo jako o novém nebi a nové zemi. Jenom když tohle víme, můžeme si to kloudně srovnat v hlavě, protože vzkříšení ve světě, kde žijeme, bychom si museli představit jako návrat do tohoto světa.

Ještě jednu důležitou věc bych chtěl k záležitosti vzkříšení připomenout, a sice to, co nám říká Jan v 6. kapitole svého evangelia. Tam je řečeno:


J 6, 51.54.58

51:Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za
54:Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.
58:Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe - ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky."


Tady zcela jasně víte, že je řeč o Kristu a o eucharistii a právě tenkrát, když přemýšlíme o vzkříšení a o věčném životě, je třeba vědět o eucharistii, o přijímání Těla Kristova. Je to záruka té proměny, to je první bezprostřední kontakt - fyzický bychom řekli - a tou skutečností je vzkříšení, skutečností proměněnou, ve které už je Kristus.

Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.

To znamená, má život z Krista, Krista vzkříšeného. Kdo přijímá eucharistii, kdo jí tento chléb, ten se už sám osobně setkává se skutečností vzkříšeného a tento chléb nás pro věčnost proměňuje.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Věřím . . .
• Věřím . . . v Boha . . . Otce . . .
• Věřím v Boha . . . všemohoucího . . .
• Věřím v Boha . . . Stvořitele nebe i země. . .
• Věřím... v Ježíše Krista, syna jeho jediného . . .
• Věřím v Ježíše Krista . . . Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny...
• Věřím v Ježíše Krista, který trpěl, byl ukřižován, umřel a vstal z mrtvých
• Vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha
• Ježíš Kristus přijde soudit živé i mrtvé
• Věřím ... v Ducha svatého ...
• Věřím ve ... svatou církev obecnou
• Věřím ve ... společenství svatých ...
• Věřím v ... odpuštění hříchů...
• Věřím v ... život věčný ... Amen.