Tři roky na útěku v Paříži

z knihy V ringu s Bohem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Loupežná přepadení prostitutek

Když mi Jacquot podává mou první zbraň – revolver 7,65 – a trpělivě mi vysvětluje, jak ho poskládat, rozebrat a zacházet s ním,je mi jasné, na čem jsem. Docvakne mi, jaký je návod k použití k mému novému životu. Kolem 22. hodiny jdeme na Bílé náměstí. Na chodníku mi dávají instrukce: „Bráško, počkáš na nás tady. My vyběhneme do poschodí a něco si tam zařídíme. Mělo by nám stačit pět, maximálně deset minut. Jestli někoho uvidíš vyběhnout, odpráskni ho!“ Mechanicky odpovídám „ano“ a v kapse svého kašmírového pláště tisknu bouchačku. Jacquot a Pierrot, kterému se říká Belgičan, vklouznou do starého domu.

Čekám před kinem vedle a pozoruju vchod. Nějaký nepříliš čistý chlápek mě osloví: „Pojď se mnou, zaplatím ti místo.“ „Ne, nemůžu, na někoho čekám.“ Doráží na mě, zvrhlík. Opakuju „ne“ a dívám se jinam. Starý teplouš vybuchne: „Vypadni, blbečku!,“ řve. „Padej odsaď, nebo se mnou poď do bijáku!“ Chytí mě za paži a chce mě táhnout k osvětlenému vchodu. Rukou vjedu do kapsy a chci mu strčit svou hračku pod nos, když vtom Jacquot a Pierrot vyráží ze dveří. „Utíkej, bráško, za náma, zdrhej!“ křiknou na mě. Peláším pryč, aniž bych tomu rozuměl, a nechávám za sebou vyděšeného homouše.

Valíme až ke stanici metra. Chytnem jedno, které právě přijíždí a v rozkolíbaném vozu popadneme dech. Stojíme v rohu, Pierrot se na mě usměje a prstem mi naznačí, abych šel za ním. S úsměškem rozhalí plášť a ukáže mi pažbu své bouchačky. Je krvavá. „Podívej se sem, bráško,“ zašeptá a poplácá se po noze. Nakouknu do velké kapsy a zahlédnu svazky bankovek, hromadu peněz. „Vidíš, jde to rychle,“ říká mi a mrkne na mě.

Pověsím se na tyč, abych nespadl. Je mi na omdlení, všechno se ve mně točí jako na kolotoči, podlamují se mi nohy. Už vím, odkud jsou ty prachy i jaký mají kámoši kšeft. Přepadávají a olupují prostitutky. Bankovky, které má Belgičan, jsou příjem jedné šlapky z Pigalle a černé skvrny na pažbě její krev. Dovedu si představit, v jakém stavu je její lebka, a lituju tu holku, které namlátili. Někdy si na své bludné pouti říkám, když potkám ty sestry noci, že si později vezmu pannu, nebo prostitutku. (…)

Fízlové mě dostali

Jednou v noci se ocitám v ulici Singer v obklíčení policajtů. Utéct je nemožné. Seberou mě, nedělají žádné naschvály. Když před policejní stanicí vystupuju z auta, klopýtnu. Policista, který mě doprovází, ztratí rovnováhu, já toho využiju a beru do zaječích. Pádím jako splašený až ke garáži na kola. Příliš pozdě, je zamčená. Zahnu k Bir-Hakeimu … Dvaadvacet, fízlové jsou tu! Určitě se dnes v noci domluvili. Mířím k Vojenské akademii, pak k Invalidovně, dám se Univerzitní ulicí, zabočím do ulice Leroux, do ulice Sèvres: zase policajti! To má být sjezd, manifestace nebo noc přehnané snaživosti?Na náměstí Boucicaut vklouznu za živý plot, proběhnou okolo, ale ničeho si nevšimnou.

Dám se Bonapartovou ulicí a tam, na rohu s ulicí Saints-Pères, se ocitnu tváří v tvář dvěma mužům, kteří mě chytí každý za jednu ruku. Policajti v civilu, krucinál! Dostali mě. „Máte doklady? Co děláte venku v takovou hodinu? Vaši rodiče vás nechají chodit ven? Kde bydlí?“ Ani neceknu. Vypadá to se mnou mizerně, jsou vytrvalí. A hlavně jsem vyřízený, mám po krk útěků, připadá mi, že prchám už roky, že mám neustále strach, už je toho dost. Najednou jsem strašně unavený. Skládám zbraně.

Ve vazbě

Volají svým kolegům vysílačkou, nastrkají mě do antonu. Nekladu vůbec žádný odpor. A jsme na stanici, atmosféra je napjatá. Zavřou mě s dospělými. Mám sotva patnáct, vypadám na osmnáct. Vyvedou mě z cely. Jsem zase mezi dvěma policajty: jedním u psacího stroje, druhým, který stojí a vyslýchá mě. Klasické otázky: „Jak se jmenuješ? Kde bydlíš? Jméno tvých rodičů?“ Atakdál. Nechci nic říct. Ten, který vede výslech, se mě laskavě zeptá: „Máš hlad?“ Přitakám. Přinese mi sandwich s paštikou a sodovku. Jíme společně. Odpovídám na jeho otázky.

„Guénard Philippe, patnáct nebo šestnáct let, už nevím … Sirotek, vlastně ne, opuštěný … Adresu na rodiče nemám … Ano, spávám na ulici … Ano, na útěku z polepšovny, už skoro tři roky …“ Shrnu svou minulost, samozřejmě nezmíním trestné činy.

Policajt je u vytržení, točí se kolem, obskakuje mě. Nemůže se z toho vzpamatovat. Nikdy neviděl dospívajícího kluka na útěku, kterému by se podařilo tak dlouho se sám o sebe postarat, aniž by se nechal načapat. Jeho kolega ťuká do staré mašiny jako splašený. Když jsem dokončil výpověď, strčili mě zase na několik hodin do cely a pak mě naložili a odvezli na Quai aux Fleurs. Tam osobní prohlídka, zabavení několika drobností a spánek v cele pro tři se záchodem v rohu jako ve filmu.

Poprvé před soudem

Po osmačtyřiceti hodinách mě policisté vedou k soudu na Quai aux Fleurs. (…) Soudce mi sdělí:

„Myslím, že se umoudříte. Vidím, že jste se stýkal s pochybnými lidmi. Mladý muži, odvažuji se doufat, že vás vaše zkušenost přivede k rozumu. Až budete mít jednadvacet let, budete si dělat, co uznáte za vhodné. Ale teď se vrátíte do nápravného zařízení …“

Křičím: „Ne, já nechci!“

„Mladíku, nemáte na vybranou a na váš názor se vás neptám.“

„Uteču znova, uvidíte! To mi nemůžete udělat!“

Teď už hulákám, třesu se jako list. Zas vidím říďu, vychovatele, psy, slyším každodenní výhrůžky a hovadiny. To už nikdy! Je to jako by mě odsoudil na nucené práce. Soudce neposlouchá, nechce nic slyšet. Vrhnu na něj dlouhý opovržlivý pohled plný hněvu. Ještě se uvidíme, ty soudce jeden, a budeš toho litovat! Strážníci mě spoutají a naloží. Odjíždím do Cayenne.