Tipy, jak se soustředit a využít připravené rozjímání

Každý den našich zastavení zveme ke ztišení. Lze to učinit různým způsobem podle vlastních možností a zkušeností. Nabízíme několik kroků, které lze najít např. u svatého Ignáce z Loyoly v Duchovních cvičeních (čl. 73 a dále).

1) Místo na modlitbu:

a) Místo – může to být pokoj, ale i příroda, kostel... Obývací pokoj stejně jako dílna či pracovna; kancelář stejně jako pracovní místnost. Podmínkou je, abychom byli co nejméně rušeni okolím (rádio, hovor kolegů...) a mohli zůstat alespoň chvíli v klidu.

Dále je vhodné mít nějaký bod, na který soustředíme pohled (kříž, ikona, ale i obyčejný obrázek napomáhající koncentraci). Je šikovné mítpo ruce papírek a tužku na poznámky a zaznamenání starostí, které nás během modlitby napadnou a které by svojí palčivostí modlitbu rušily. Rozjímání se obtížně dělá v posteli před spaním, protože již nejsme dostatečně schopní soustředit se a usneme. Při delším rozjímání není nutné a často ani vhodné klečet. Bude důležitější najít polohu, v níž setrváme 15 až 20 minut v úplném klidu.

b) Čas – je důležité stanovit si dobu, kdy jsme ještě bdělí a schopní soustředit se. Modlitba je skutečná námaha a nikoli forma klidného odpočinku jako např. u televizoru.Vhodné bývá ráno, než vstane zbytek rodiny, nebo večer místo sledování televize. Pro někoho není těžké zůstat v práci dále či přijít na pracoviště o chvíli dříve a modlit se tam. Někdy stačí šikovně upravený čas polední přestávky.

Rozjímání by mělo trvat alespoň 15 minut, i když je asi vhodnější delší čas. Je dobré si položit před oči hodinky a čas dodržet (ani nepřetahovat, ani nezkracovat, i když se modlitba nedaří).

2) Ztišení

Druhým krokem je uvedení své mysli do co největšího pokoje. To nebývá snadné.

Předně je třeba rozhodnutí, že nyní nemá nic jiného přednost před modlitbou (ani telefon, ani jídlo, ...), a zároveň rozhodnutí, že vše ostatní v této chvíli na 20 minut odkládám (zřeknout se výslovně potřeby něco řešit).

Pak chvíli mlčíme (zkusme nesnít; odevzdávejme věci, které nás napadají, Bohu) a následně zkusme uvažovat o tom, že přijde Pán. Opravdu zde bude se mnou.

3) Uvedení se do přítomnosti Boží

Následující kroky vedou do modlitby. Lze to přirovnat k dětskému světu fantazie, kde právě v této chvíli vystupujeme po schodech do horní místnosti hradu, kde se ukrývá poklad, tajemství, princezna... Zkrátka je třeba „jít vzhůru“ do nitra svého vlastního srdce.

a) Do místnosti svého srdce vstupujeme skrze jakési pomyslné dveře, na které „zaklepeme“. Např. nějakým gestem: Pokřižujeme se (pomalu) – fakticky to znamená, že ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého vstupujeme do tohoto jednání. Nebo lze jen otevřít dlaně na znamení vlastní připravenosti.

b) Chvilku (po dobu jednoho Otčenáše) si uvědomujeme: Teď se „Bůh na mne láskyplně dívá“.Jde o onen milý kontakt očí, kdy on ví o nás a my o něm. Vycházíme tak ze svého světa starostí a zajímáme se o „jeho svět“.

c) Nyní je dobré učinit nějaké gesto úcty (úklonu, pokleknutí).

d) Začínáme modlitbu s prosbou, aby Bůh naše touhy, vůli, paměť, rozum použil k dobru.

e) A nyní prosíme o jeho Ducha: „Prosím, Bože, pomoz mi modlit se! Daruj mi svého Ducha svatého, aby mne v modlitbě vedl.“ (Můžeme prosit svaté, svého anděla strážného, aby se nyní modlili s námi.)

4) meditace

Nyní nastává vlastní meditace – rozjímání.

Nejprve čteme text v celku. Pak čteme znovu, ale velice pomalu. Slovo po slově. Důležité je ptát se stále: „Pane, co mi tímto slovem, touto větou říkáš?“ Bůh bude skrze tento úryvek skutečně promlouvat! Nejde jen o poučení, náš intelekt... Někdy v nás Bůh skrze text Písma „jen“ otevře vědomí své blízkosti nebo radost Ducha, ale také může povolat k nějaké službě či usvědčit z hříchu.

Můžeme meditovat o textu, ale také o konkrétní události z Ježíšova života či vnímat Boží jednání v nějakém historickém kontextu. Toto je naše „pracovní nasazení“. V této části modlitby je zapotřebí naší skutečné práce.

Po pečlivém projití úryvku se pokusme odpoutat od textu. Ve známé písni „Vyvyšuji tebe, Pane, nad tímto dnem“ se trefně vyjadřuje důležitý krok modlitby. Odevzdejme nyní Bohu svůj den, své starosti, dovolme mu, aby byl více než naše práce, shánění či neúspěch... A následně na sebe nechme dopadat „pocit“, který v nás rozjímání zanechalo. Ptejme se Pána, co nám On říká, a zkusme chvíli nepředkládat žádné prosby, jen mlčet.

5) Zpytování

Celou modlitbu je vhodné ukončit poděkováním a krátce se ohlédnout, jak se nám v ní vedlo. Velice pomáhá, když si uděláme poznámku o tom, co jsme v modlitbě prožili, jak se nám dařila a co jsme objevili.