Objevování mimozemšťanů aneb setkání s křesťany

Mlčí, pánbíčkář...

z knihy V ringu s Bohem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

"Kde byl včera tvůj Pán Bůh?"
Zavřu mu zobák jednou provždy.

Jean-Marie je podivný kluk. Dělá si v Compiègne kurz moderních zednických prací jako já. A hlavně se mu rozzáří oči, když mluví o Bohu – mluví o něm často, je to jeho záliba – jako kdyby si právě vykouřil jointa. Jednou se na dvoře kolem něj utvoří skupinka lidí. Jean-Marie s nakažlivým zápalem mluví opět o Pánu Bohu. Na všechny to zapůsobí. Rozčiluje mě, že mě ten kluk obírá o slávu, navíc takovým tématem.

Oslovím ho: „Tvrdíš, že Bůh přišel na zem kvůli ubožákům?“

S planoucím pohledem odpoví „Ano, ach ano …“

„Kvůli všem ubožákům?“

„Ano, ach ano, kvůli všem ubožákům …“

„Kde byl včera, tvůj Pán Bůh?“

„ …“

„Četls noviny?“

„ …“

„Paní, která dostala čtrnáct ran nožem? A znásilněné, bité dítě? Kde byl v tu dobu tvůj Pán Bůh ubožáků? Na prázdninách na Baleárách?“

Mlčí, pánbíčkář. Vychutnám si, jak to na něj zapůsobí. Myslím, že mu zavřu zobák jednou provždy. Ale ne, povídá dál. Nestáhne se, dál se zápalem mluví o své víře. Tvrdí, že každý je strašně moc milován Bohem, a to je ta Dobrá zpráva, a že on, jako křesťan, má povinnost šířit toto poselství lásky. Ujišťuje také, že Bůh pláče s plačícími a že jeho Kristus vzal na kříži na sebe všechno trápení. Každou zradu lidí. Skutkem šílené lásky. Jeho vzkříšením je nám přislíbeno věčné štěstí. Atakdál. A spoustu dalších nesrozumitelných řečí. Mluví z upřímného srdce, ten Jean-Marie. Když ho posloucháte, cítíte se všelijak. Leze mi na nervy a zároveň se mi zamlouvá, tenhle odvážný křesťan, který nenechá svého Pána Boha na holičkách. Který nezdrhne z arény, když do ní vypustí lvy námitek. Nevykašle se na svůj závazek.

Ten chlap mě nějak ohromuje

Tenhle kluk se nepodobá ostatním. Dělá mi v hlavě zmatek. Jean-Marie mě přitahuje a zároveň mi vadí. Rád ho provokuju, tlačím ho do kouta. Jednou například zaklepe na dveře mého pokoje. Hodím po něm dýkou, se kterou jsem právě trénoval. Nůž se zapíchne do dřeva těsně vedle jeho ruky. Chlámu se, on už míň. Je zaražený. Já jsem na svou koninu hrdý.

On neztrácí odvahu. Jde za mnou zas druhý den. Ten chlap mě ohromuje. Udivuje mě také proto, že se nechová jako ostatní.

V pondělí ráno se ho ptám, co dělal o víkendu.

„Byl jsem na pouti do Chartres,“ odpovídá. „Bylo nás čtyři tisíce pět set mladých. Putovali jsme, modlili jsme se, hráli a zpívali, bylo to úžasné!“

„Jo? A k čemu to je, takový kraviny?“

„… Mimo jiné jsem se modlil za tebe, Time, a ze mladé na celém světě.“

„Jo? Nechtěl jsem to po tobě. I tak díky. A kolikrát na tý tvý akci byla mlata?"

„Mlata? Co to je, mlata?“

„Pranice, rvačka, rozumíš?“

„Ani jedna, žádná mlata, žádná rvačka.“

Nevěřím, chci, aby to zopakoval. Ten chlap kecá, to vím jistě: „Ani jedna mlata? Odpřisáhneš mi to na hlavu své matky?“ „Ani jedna mlata, nemusím přísahat, aby to byla pravda.“ Znovu se ho na ten pochod vyptávám. Vysvětluje mi, že tam doprovázel handicapované. Ano, žije s handicapovanými. Hen-di-ca-po-va-ný-mi! Počkat, ten chlap mi právě říká, zcela vážně, že maká gratis pro debily, a navíc s nimi tráví své víkendy! Zmáčknu ho, chci o tom mimozemšťanovi vědět víc.

Každý má své místo

Jean-Marie žije v domově Archy v Compiègne s desítkou mentálně postižených lidí. „Není to vždycky snadné,“ říká mi Jean-Marie zapáleně. „Život ve společenství nás proměňuje. Umožňuje nám objevit to podstatné. Přicházíme pomáhat těm nejslabším, ale brzy zjistíme, že to oni nám pomáhají …“

„To je co, to podstatné?“

„V Arše se učíme, že jsme stvořeni proto, abychom milovali. Snažíme se posloužit všemi svými schopnostmi budování láskyplnější společnosti, kde by každý měl své místo.“

„Společnost lásky? Děláš si legraci?“

„Ne, Time. Archa je známkou toho, že lidské bytosti nejsou odsouzeny k mlatě, jak říkáš. K válce, k boji, kde nejsilnější vždycky rozdrtí nejslabší. Láska je možná! Každá lidská bytost je vzácná a posvátná …“

Poslouchám ho bez dechu, bez hlesu. Ten chlápek je doopravdy pošuk. Mluví o světě mimo můj svět, který je pro mě nepochopitelný, a přesto fascinující. Nepřiznám to, ale vnímám v něm víc pravdivosti než v tom mém.

Já jsem jen machr a násilník. Získal jsem několik titulů v boxu a v zápase. Všichni se tlačí kolem mě, lichotí mi, podporují mě. Nikdy jsem neměl tolik přátel. Kavárny, restaurace, diskotéky, všechno je pro mě zdarma. Díky mé prestiži se rozrostla moje parta, která teď čítá asi padesát mladých. Odlesk mé slávy dopadá i na ně. Přezdívají mi Bordelníknebo Ošukanec. Bereme si to nejlepší, co má tento kraj v okruhu šedesáti kilometrů. Jsem kápo. Můj druhý sen se uskutečnil. Ale nejsem šťastný. Nevím, proč. Můj život je tak rušný, že nemám čas klást si závažné filozofické otázky.

Vzteklý a zklamaný mu vrazím jednu pořádnou přímo do ksichtu

Machrování je mojí drogou. Pomáhá mi vyrovnat se s nedostatkem důvěry způsobeným mou odlišností. Můj život je kolotoč, divadelní podívaná. Uvnitř, za slupkou člověka sršícího zdravím a silou, mám smutné srdce. Můj život je stejně tak mdlý jako Matějská pouť bez mlaty. Zážitky z boxu a pochlebování mě nenaplňují.

Jean-Marie je opravdový. Nehraje komedii. Mluví o tom, v co věří, žije to, o čem mluví. To mě zvláštním způsobem zasahuje. Jednou v pátek ho potkám v šatně školicího centra.Převlékáme se po práci. Ptám se ho:

„Vezmeš mě tenhle víkend na tu svou pouť do Chartres?“

Odpoví mi, že to je výroční pouť, takže bude potřeba rok počkat. Vybuchnu:

„Hned jsem si myslel, že je ta tvá historka kec! Už couváš, vodils mě za nos!“

Vzteklý a zklamaný, vrazím mu jednu pořádnou přímo do ksichtu a s prásknutím dveří odcházím z šaten. Na dvoře ohlašuje zvonek konec vyučování. Rozezlený valím pryč.

Ještě ten večer se ale rozhodnu, že se půjdu přesvědčit, jestli opravdu žije s handicapovanými. Zaparkuju svou mašinu před Isbou, malým domkem v jedné z uliček v Compiègne. Slyším smích a radostné výkřiky. Zaťukám na dveře. Nějaká postižená dívka otevírá a ptá se mě:

„Ty jsi kdo? Jak se jmenuješ?“

Udivený jejím stavem nic neodpovídám. Ptá se mě třikrát, nevím, co bych řekl, já, mistr v boxu, machr. Přichází Jean-Marie a říká jí:

„To je můj přítel Tim. Bezva kluk, uvidíš!“

V duchu si pomyslím: „On je vážně pošuk. Zřídím ho, a on tvrdí, že jsem jeho přítel, bezva kluk!“

Jean-Marie mě pozve dál. Jsem celý nesvůj. Situace se mi vysmekává, nedržím ji pevně v rukou. Nějaký postižený chlapec sestupuje po schodišti a ptá se na mé jméno. Říkám mu ho. Položí mi ruku na srdce a říká:

„Time, ty jsi hodný!“

Bác! Jeho slova jsou jako velké pohlazení, úder plný něhy. Nikdy mě nikdo nepoctil slovem „hodný“. Od narození jsem jen parchant a usmrkanec; teď, jako šampión, jsem zničehonic super a extra. Až nějaký postižený člověk mi svým slabým, křaplavým hlasem, svými zdeformovanými ústy, věnuje toto slovo jako dar, jako K.O. Ano, je to první K.O. mé kariéry. Jsem knockoutován postiženým. Poprvé v životě jsem v nitru na kolenou.

Půjdeš s námi za Ježíšem?

Vzpomínám na zvláštní slova Jean-Marieho: „Archa, to je jedna velká rodina. Vznikla z Ducha svatého, aby sdělila lidem naší doby, že pro srdce člověka nejsou důležité vědomosti, inteligence, technika, moc, ale láska. Kvůli tomu se Bůh rozhodl, že se ukáže skrze lidi, kteří trpí, lidi slabé, ubohé, prosté …“

Začínám rozumět. Po jídle se všichni dají do nádobí a přitom si vyprávějí vtipy. Filip, můj nový kámoš, mi říká: „Půjdeš s námi za Ježíšem?“

Proč ne? Cítím se s nimi dobře. Najednou si uvědomím, že když půjdu navštívit Ježíše – což bude asi jeden z jejich kamarádů, podle jména Portugalec – budu muset v jejich společnosti projít městem. Počkat! Já, Bordelník,kápo, vůdce obávané party, s orlem a umrlčí lebkou na zádech, mám projít městem s procesím mentálně postižených, s těmi, kterým jsem ještě před dvěma hodinami říkal Mongolové? Přeskočilo ti? Není kdy se vytratit.

Jacqueline, která mi otevřela dveře, mě bere za jednu ruku, Sofie, další dívka, za druhou. Klopotně vyrážíme, zavěšení do sebe. Jacqueline při chůzi napadá na nohu a opírá se o mě. A Sofie mi na dva prsty od obličeje opakuje: „Mám tě ráda, Time, mám tě ráda“ a vydatně na mě přitom prská. Za námi celý zástup pochybných lidí.Jen aby mě nepotkal nikdo z mých kámošů, to by byla ostuda!

Za půl hodiny, když jsme přešli město, se konečně dostáváme k cíli cesty na náměstí před kostelem. Nějaký Angličan nás vítá a každého zdraví:

„Buď zdráv, bratře, buď zdráva, sestro“.

Myslím si: „To je ale početná rodina!“ Otočí se ke mně: „Jak se máš, bratře?“

Počkat, toho chlapa neznám a jeho bratr nejsem! Mám sourozence, ale rozdělili nás. Takže nesnáším, aby mě nějaký cizinec nazýval tím slovem, které nemůžu mít od své vlastní rodiny. Já mu asi jednu vrazím, tomu Angličanovi.

V tu chvíli mě ale můj kámoš Filip zatahá za rukáv: „Pojď, půjdeme za Ježíšem.“ Přišel v pravý okamžik. Konečně poznám jeho slavného kamaráda Ježíše. Že by byl hlídačem v kostele?

Vstoupíme do kaple. Vládne tu ticho. V přítmí rozeznám asi stovku klečících lidí. Ohromeně se zastavím. Naproti mně ozařuje reflektor velký kříž. Na něm poznávám chlápka, kterého jsem tak často potkával na okraji silnic, ve venkovských božích mukách, toho polonahého loupežníka s dlouhými vlasy, s tváří zkřivenou bolestí, s dírou v hrudi, hřeby v rukou a v nohou. Seknul jsem se.

Ježíš není kámoš z Portugalska, ale ten, kterému se říká Kristus...

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Tim Guénard

Témata: evangelizace | zvěstování | svědectví

Kdo se spoléhá na Boha, je jako strom u vody.
(Jr 17,5)