Komunisté se samopaly přepadli naši školu

Aneb život v padesátých letech pod komunistickým diktátem

z knihy Rozhodni se pro risk , vydal(o): Karmalitánské nakladatelství

Na gymnáziu jste prožil i zábor klášterů a církevních zařízení.

Kolem druhé hodiny v noci 13. dubna 1950 se náhle rozsvítilo v naší ložnici světlo. Dovedete si představit reakce pětadvaceti náhle probuzených hochů, když spatřili tři muže v kožených pláštích se samopaly v rukou? Když se ubezpečili, že v místnosti nejsou žádní dospělí, prohlásili, že přišli jen na kontrolu. Zůstali ovšem stát přede dveřmi, aby nás hlídali. Kamarád se dovolil na záchod a po návratu referoval, že dveře ředitelny jsou zapečetěné. Vidět to museli i všichni ostatní, tak se postupně na záchod trousil celý pokoj.

Jistě jste neusnuli.

Nemohli jsme zavřít oči a pořád jsme probírali situaci. Ráno čekaly dvě stovky studentů na pravidelnou mši svatou marně. Postrádali jsme učitele, nesměli jsme vejít ani do budovy školy. „Všichni studenti se shromáždí před kolejí, kde se bude hrát kopaná,“ zapraskal náhle školní rozhlas. Za normálních okolností bychom při takové zprávě zbořili zdi samou radostí, ale tentokrát jsme hráli bez zápalu. Mezitím se mezi nás dostali nějací studenti z Velehradu, kteří se přijeli podívat, co se děje v Brně a informovali nás, že u nich proběhl podobný zásah. Začalo se proslýchat, že s tajnou policií spolupracoval jeden z našich údržbářů. Byli jsme ve veliké nejistotě. Venku jsme museli zůstat až do večera.

Druhý den vás čekal opět fotbal?

Laici, kteří nás vyučovali, na škole zůstat směli, jezuité byli nahrazeni novými kantory. Místo náboženství nás učili marxistické ideologii. Místo večerní patnáctiminutové duchovní četby do nás cpali, jak nutné je plnit v podnicích plán. Nejvíce nás zasáhlo, když jeden student zjistil, že estébáci zneuctili kapli, chtěli ukrást ciborium a po zemi rozházeli hostie. Skupinka studentů vpadla do kaple a dvojice vetřelců se lekla. Určitě nečekali, že se studenti začnou modlit a prosit Pána Boha za odpuštění takového činu. Chlapi nechali cennou nádobu na hostie na pokoji a vyklouzli pryč. Studenti pak zavolali z města kněze, který znesvěcené hostie posbíral a uložil zpět do ciboria. Jakmile se rodiče dověděli, co se v gymnáziu děje, odvezli mě domů a já nastoupil zase do školy v Bojanovicích.

I tam se jistě atmosféra změnila.

Nový soudruh ředitel Ryba, kovaný komunista, který ve funkci nahradil lidovce Fochlera, nám dával za příklad ruského chlapce, který udal úřadům kvůli „nevlasteneckému chování“ vlastní rodiče. Povzbuzoval nás, abychom také na své rodiny donášeli pokud vím u nikoho nepochodil. Vysvětloval nám přednosti komunismu: „Člověk nebude muset pracovat, ve skladech bude dost zboží pro všechny, každý si vezme, co bude chtít. Peníze zaniknou. Představte si, že ve městě bude taneční zábava a každé děvče a žena si bude moci v obchodě vybrat šaty, které se jí líbí – a zadarmo. Za komunismu bude na světě opravdový ráj.“ Ryba neskrýval, že mě nepustí dál studovat: „Pokud nevstoupíš do pionýra a potom Svazu mládeže, na školu nepůjdeš.“

Měli jsme ale i dobré učitele. Můj třídní Petr Kotásek vymyslel speciální program, kdy třídu rozdělil do sedmi skupin po pěti žácích tak, aby v každé byl jeden výborný student i jeden z těch nejslabších. Studovali jsme spolu a byli zodpovědní jeden za druhého. Spolužáci se pak automaticky ptali vedoucího skupiny na učivo a on měl zájem odpovídat. Zdá se mi, že by to podobně mohli dělat na každé škole – hlavně na středních. Byla to úžasná pomoc, kdy šikovní táhli ty méně schopné. Měl si to ten Kotásek nechat patentovat! Učitel Hykl zase zpíval jako sólista s Moravskými učiteli. Původně dělal automechanika, ale pak někdo objevil, jaký má hlas. Udělal si tedy učitelský kurz a nás učil češtinu a tělocvik. Líbil se mi na něm praktický přístup k životu: „Pokud jsi v právu, stůj si za tím,“ říkal. Jednou k němu do hodiny přišel nečekaně inspektor a Hykl ho vyhodil: „Neohlásil jste se u mě a já vás tady nechci. Jděte ven.“ Nemusel se bát možná i proto, že měl za sebou ty Moravské učitele.

Vy jste měl školu zanedlouho dokončit. Určitě jste přemýšlel, co dál.

Chtěl jsem zpátky na gymnázium, abych si během jeho dokončení mohl definitivně ujasnit své budoucí směrování. Snažil jsem se proto, abych závěrečné zkoušky udělal co možná nejlépe. To se mi podařilo, přesto byla moje žádost zamítnuta. Prý kvůli otcově aktivitě v Lidové straně, náboženskému přesvědčení celé rodiny, mým studiím na biskupském gymnáziu a tomu, že jsem odmítl vstoupit do pionýra a ČSM. Tatínek se začal s ředitelem přít, že právo na náboženskou svobodu zajišťuje výslovně ústava, ale nepochodil.

„Zapomínáte na jednu věc,“ odpověděl mu ředitel školy „žijeme v diktatuře proletariátu a my nemůžeme vašeho syna na vyšší školu pustit proto, že jste nepřátelé pracující třídy!“

„Jak mohu být nepřítel pracující třídy, když sám pracuji jako dělník v továrně? To bych byl nepřítelem sám sobě!“ zlobil se marně otec.

Vzdali jste to?

Tatínek se rozhodl promluvit s Rudou Přikrylem, který byl předválečný člen KSČ a poctivý dělník; po únoru odmítl všechny nabízené funkce. Za několik dní přišel Přikryl za tatínkem: „Dosáhl jsem svolení, aby Peťa studoval dál, ale jen na technické nebo obchodní škole. Strana se bojí, že by šel z gymnasia studovat na kněze. A pokus se ho dostat na školu mimo náš okres, ať je z dohledu,“ poradil. Přijali mě na průmyslovku v Břeclavi.

Aspoň něco.

Přijali mě, ale nastoupit jsem už nemohl. Mezitím si totiž dobře prohlédli moje kádrové materiály a usoudili, že nejsem pro jejich školu dost dobrý. Před závěrečnými zkouškami na základní škole jsme měli ještě olympiádu zdatnosti. V běhu na 60 metrů jsem získal první místo, zvítězil jsem i ve šplhu na laně – i když jsem tehdy šplhal poprvé v životě - a byl druhý ve skoku dalekém. Tělocvikář Žáček se mě zeptal, jestli nechci jít do Tyršova ústavu v Praze, což byla škola pro přípravu závodníků, odkud se dalo časem přejít i na vysokou školu. Tatínek z toho nebyl nijak nadšený, přesto nakonec souhlasil. Nicméně Ryba opět moje přijetí překazil.

Necítil jste k němu zášť?

Ani ne. Jako fyzikáře jsem ho měl dokonce celkem rád.

Musel jste tedy nastoupit do praxe.

Na ředitelství elektrotechnických závodů v Hodoníně mi slíbili, že bych po dvou letech práce u nich v podniku mohl nastoupit na průmyslovku. Vyfasoval jsem montérky a poslali mě do internátu na zámku v Přílepích u Holešova. Bylo to nádherné místo, obklopené zahradami; potkal jsem tu i zajímavé spolužáky. Toník pocházel z velmi zámožné rodiny, která mívala auto, služebnictvo a dokonce i šoféra. „Jeden den jel můj syn do školy s vychovatelem v autě a druhý den musel pěšky, protože jsme neměli ani na elektriku,“ svěřila se mi jednou Toníkova matka. Žádné těžkosti ji nezlomily: „Měla jsem jednu věc, kterou mi vzít nemohli: víru v Boha. Ta jediná mě udržela naživu.“

I pro vás znamenala víra mnoho.

Nestačilo mi věřit v Pána Boha, snažil jsem se pochopit, proč věřím a to nejenom srdcem, ale taky hlavou. Uměl jsem například dokázat existenci Boží z přírody podle pěti cest svatého Tomáše Akvinského. Dneska bych se v některých situacích třeba modlil a rozmýšlel, ale tehdy jsem byl mladý a měl jsem chuť se za svou pravdu rvát; potřeboval jsem prostě akci.

Potřeboval jsem ale i ujištění, že v tom nejsem sám. Velmi důležitá pro mě byla třeba pouť do Žarošic, kam šly tisíce lidí, přestože je komunisti sledovali. Byli to obyčejní lidi, žádní intelektuálové a teologové, ale přesto mě jejich postoj utvrzoval ve správnosti toho mého. Snažil jsem se tak trochu dětsky ukázat, že věřící nejsou tmáři a pánbíčkáři třeba tím, že jsem byl dobrý ve fotbalu, nebo ve studiu. V internátě jsme nesměli chodit do kostela a já se kvůli tomu zle pohádal s ředitelem. Řekl jsem mu, že nás tam pouštět musí, že je to v ústavě a já nevím co všechno. Přesto mě tam nepustil. Vychovatelé mě začali šikanovat třeba i při raních rozcvičkách. Předpokládal jsem, že se vyučím v oboru elektrotechniky, ale brzy jsem zjistil, že se budeme učit, jak stavět elektrické sloupy a natahovat mezi nimi dráty. Na to jsem nepotřeboval ztratit dva roky života. Rozhodl jsem se tedy odejít.

Kam?

Do výroby. Do Přílep za mnou neohlášeně přijela maminka a její první slova byla: „Peťo, vrátíš se se mnou!“ Ředitel namítal, že za mě rodiče podepsali dvouletou smlouvu a nesmím ji porušit, ale my na to nedbali. Druhý den ráno jsem se ucházel o práci v továrně Lignum v Hodoníně, kde pracoval i tatínek. Vedoucí dílny prohlásil, že má pro mne spoustu práce a zavedl mě k pile, aby mi vysvětlil, jak se s ní zachází. Pracoval jsem pár hodin. Kolem desáté se vedoucí vrátil a povídá: „Je mi líto, ale nesmíš u nás dělat. Zajdi na osobní oddělení.“ Tam mi začali vysvětlovat, že závazek v Přílepích skutečně nemohu porušit a musím se tam vrátit. Odmítl jsem. Dlouze jsme se vybavovali, až mi nabídli, že mohu nastoupit do jejich internátu a tím bude můj dosavadní závazek vyrovnán.

Byl druhý internát přívětivější, než první?

Bydleli tam učni několika dřevozpracujících fabrik, spal jsem na ložnici, kde bylo ještě šestnáct jiných učňů. Internát zabíral druhé a třetí poschodí třípatrového domu uprostřed nejrušnější části Hodonína přímo naproti kostelu.

Mohli jste ho navštěvovat?

Šlo by to snadno a nemusel by se kvůli tomu uzpůsobovat ani internátní řád: v neděli jsme mohli spát do devíti hodin, zatímco ranní mše svatá začínala ve tři čtvrtě na sedm. Přesto se to dosud nedělalo. Hned první neděli jsem s sebou zlákal Vojtu Herku, se kterým jsem kdysi začínal ministrovat, a pár dalších učňů druhý týden nás už šlo sedmnáct.

Přestali jste se bát.

A to nebylo komunistům po chuti. Já nešel úplně proti proudu, ale rozhodně ne s proudem. Problémy jsem měl zejména s naším vychovatelem. Odmítal jsem třeba po komunisticku zdravit. Už nápis na dveřích ředitelny hlásal: „Zdravíme: Čest práci – Oslovujeme: Soudruhu.“ Něco takového jsem ale vyslovit nedokázal.

Podobně jako jste kdysi nedokázal poprosit.

Ano, bylo to stejné. Každou neděli odpoledne si mě volal vychovatel na pohovory, někdy to byly až tři čtyři hodiny diskusí. Když ostatní odešli do kina nebo za jinou zábavou, snažil se mě ve své pracovně převychovat: „Kněží a papež podporují válku. Před každou bitvou žehnají zbraně. Mohu ti na fotografii ukázat kněze, jak žehná pušky.“ Podal mi obrázek vojáků, klečících před knězem. „Nevidím, že by kněz žehnal zbraně, dává jen požehnání vojákům.“ Jindy tvrdil: „Kristus byl komunista. Byl synem proletáře, jeho otec byl chudý muž a dělník. Kristus se stal tesařem, stavěl se proti boháčům, držel s chudými a pracujícími. A konečně: byl ukřižován římskými utlačovateli. Celá jeho ideologie byla revoluční!“

To vám v podstatě nahrál na smeč.

„Sám jsem z dělnické rodiny, jednou asi budu dělníkem, ale přesto se nikdy nestanu komunistou. Kristus vyčítal boháčům jejich bohatství, ale jen proto, že se nedělili s chudými. Učení Kristovo směřovalo k jedinému cíli – k lásce k Pánu Bohu a k bližnímu a nakonec k věčnému životu v nebi,“ nedal jsem se. Později jsem zjistil, že jeden spolužák na mě donášel. V ložnici za tlampačem byl dokonce namontován mikrofon. O to víc jsem musel být opatrný.

Přicházela padesátá léta se všemi obviněními a procesy.

Komunisté zatkli bojanovského faráře Pořízka, i náš bývalý kaplan Dvořáček byl uvězněn a musel pracovat v jáchymovských uranových dolech. I mě několikrát volali na kobereček a vyhrožovali mi, že mě pošlou do kriminálu. Jednou to došlo tak daleko, že proti mně zinscenovali úplný proces. „Soudili“ mě ředitel celého podniku, ředitel našeho závodu, můj vychovatel, instruktor, kádrovačka, náčelník závodní milice, předseda podnikového ROH a KSČ – všichni potentáti. Bokem seděl v místnosti i můj otec. Posadili mě před sebe jako obžalovaného a začali nejprve po dobrém: že mám vliv na mladé a měl bych toho využít v tom smyslu, aby to bylo ku prospěchu dělnické třídě. Kdybych prý vstoupil do ČSM, udělali by mě krajským předsedou, mohl bych jezdit do ciziny a samozřejmě pokračovat ve studiu. Také stipendium by mi dali. Já argumentoval tím, že Svaz mládeže je přípravou na vstup do komunistické strany a ta je založena na ideologii, která popírá Boha. A kdybych popřel Boha, popřel bych sám sebe. Potom soudruzi přitvrdili. Začali mi vyhrožovat, že si nebudou hřát hada na vlastních prsou a s lidmi jako já dovedou zatočit. Strašili mě, ale já se obhájil. Když jsme konečně vyšli ven, připojil se ke mně tatínek: „Jsem na tebe hrdý. Nečekal jsem, že máš takovou víru a dokážeš se postavit jejich argumentům.“

Vyučil jste se aspoň řemeslu?

Krok za krokem jsme se dozvídali všechno o výrobě dýh, laťovek, překližek a dveří. Poslední měsíce před závěrečnou ústní zkouškou jsme se seznamovali s každým strojem a učili se detailům v činnosti každého oddělení závodu. Zkoušku jsem udělal a obdržel výuční list jako lisovač dřevitých hmot. Nastoupil jsem do továrny, začal jsem pracovat u loupačky, ale má výplata byla velmi malá. Kolega, který dělal na stejném oddělení, donesl domů dvakrát tolik peněz, co já.

Rodina přitom s vašim příjmem jistě počítala.

Kvůli našemu antikomunistickému postoji jsme nedostali řadu let potravinové lístky. Za cukr, který stál na lístky 7 korun, jsme museli ve stejném obchodě platit 140 korun. Dlouho jsme proto doma vůbec žádný cukr neměli. Každá koruna nám byla dobrá, protože to nebyl jen cukr, za který jsme musili platit tak neskutečnou cenu. Bylo to i maso, sádlo, oblečení...

Nebylo žádné východisko?

Za několik měsíců jsem dostal lepší práci: vedl jsem účetní knihy a připravoval podklady pro výplaty. Předpokládal jsem, že při vyšší kvalifikaci se zlepší i můj plat, ale musel jsem se vyrovnat s dalším zklamáním. Plat mi zůstal stejný.

Snah o přijetí na studia jste se definitivně vzdal?

Každý rok jsem žádal o přijetí do několika škol, ale všude mě odmítali. Tehdy se začalo mluvit o nedostatku inteligence, do továren chodily nábory, aby se dělnické kádry hlásily do škol. V novinách jsem si přečetl, že gymnázium v Hodoníně nabízí studium dělníkům, zavolal jsem tam a oni mi řekli, kdy je termín přijímacích zkoušek. Naučil jsem se a ke zkouškám se dostavil. Byl jsem na nich úplně sám. Z češtiny a ruštiny mě zkoušela profesorka Kubánková, hned od prvopočátku se mi zdálo, že si mě oblíbila a ještě než jsem zkoušky dokončil, řekla, že bude mojí třídní.

Uspěl jste.

Druhý den se ovšem na okrese dozvěděli, koho to na gymnázium vlastně přijali a snažili se rozhodnutí zkušební komise zvrátit. Postavila se za mě právě Kubánková. Prý jim na okrese řekla: „Nechte mi zde Esterku do maturity a já vám z něho udělám komunistu!“ Skutečně upřímně věřila, že mě získá pro své přesvědčení.

Což se jí nepodařilo.

Přesto se mě snažila na škole udržet. Věděla, že nevstoupím do ČSM a nabádala mě tedy, abych byl alespoň aktivní ve sportu – a to mi nedělalo problémy. Taky jsem se účastnil nějakých recitačních akcí, ale Kubánková mi pokaždé vybrala básně, které jsem mohl přednášet bez uzardění. V takovém Nerudovi, nebo Bezručovi žádná komunistická ideologie nemohla být skryta a proti sociální nespravedlnosti jsem nemohl mít námitky.

Jak vypadala samotná výuka?

Komunistická propaganda mezitím pronikla i do takových předmětů jako byla matematika. Typický příklad z té doby zněl: Kulak má čtyřicet slepic. Státu odvádí jen 1839 vajec za rok. Družstvo je výnosnější, opatřuje pracujícím víc vajec. Kolika procenty produktivity přispívá na výživu obyvatelstva družstvo, má-li 54395 slepic, které snášejí ročně 8 941 670 vajec?

Čekat na sebe nenechaly ani dějinné události: smrt Stalina a vzápětí Gottwalda.

Stalinovu smrt mi ohlásila sestra Anežka slyšela to v rádiu. Právě jsem se učil češtinu, kde se tvrdilo, že Stalin je nejlepší lingvista všech dob. A najednou je mrtvý! Ve škole jsme druhý den mluvili jen o Stalinově „statečnosti“ a „velikosti“, až do pohřbu pak spolužáci drželi čestnou stráž. Stalinův obraz stál na jakémsi „oltáři“ potažen černými stuhami. Zanedlouho onemocněl i Gottwald a zemřel. Znovu zavládl národní smutek a moje naděje, že se něco změní. Nezměnilo se ale skoro nic.

A vám se blížila maturita.

Odmaturoval jsem, ale už jsem byl pevně rozhodnutý, že se musím z toho komunistického ráje dostat ven. Ještě před maturitou jsem se chtěl přihlásil na vysokou školu chemickou, profesorka Kubánková mě ale varovala, že se na tenhle obor nedostanu. S mým kádrovým posudkem bych prý měl lepší šanci na brněnské technice. Při přijímacích zkouškách v Brně – strojírenská fakulta sídlila v budově dřívějšího Biskupského gymnázia – jsem potkal jednoho asistenta: „Esterka, ty jsi z Bojanovic? Říká ti něco jméno František Esterka?“ Já povídám: „Jestli myslíte inženýra Esterku, tak to je můj strýc.“ Asistent neřekl ani slovo, ale možná mi ke přijetí pomohlo, že strýc byl vyhlášený chemik. Byl také známý mezi katolickou mládeží do kriminálu šel už za Německa, komunisti ho zavřeli dokonce dvakrát.

Proč jste šel na vysokou školu, když jste byl stejně rozhodnutý utéci ze země?

Jen proto, abych se vyhnul vojně a zakryl své skutečné plány.

Jak jste to tedy měl s vojenskými pány?

Za vojáčka mňa vzali opravdu v Hodoníně, jak se zpívá ve známé písničce. Uznali mě schopným a přidělili k dělostřelcům. Na vysoké škole jsem několikrát musel absolvovat i vojenský výcvik. Nedovedl jsem si ale představit, že bych opravdu sloužil v Československé lidové armádě. Už jen kvůli mundůru z dekoviny, který by mě neuvěřitelně štípal do těla a nesnesl bych ho na sobě. Takový jsem k tomu cítil odpor!

Dosáhl jste věku, kdy jste měl jít – jako všichni ostatní – k volbám.

Nejen, že si tehdy člověk nemohl vybrat z více stran a kandidátů, ale volební komise si poznamenávala dokonce jména těch, kteří šli s volebními lístky za zástěnu, aby na nich dělali nějaké úpravy. Já si řekl, že když už chci spáchat „zločin“ opuštění země, mohu také spáchat „zločin“ svobodné volby - a za plentu jsem vykročil. Předseda volební komise mě zastavil: „Soudruhu Esterko, urna je zde!“ „Já vím, chci ale vložit lístek do obálky za zástěnou.“ Rozvinula se debata o tom, že se u nich nyní volí transparentně a nikdo za zástěnu nechodí. „Dobrá, jak chcete,“ zamračil jsem se nakonec a začal jména z kandidátky škrtat rovnou před komisí. Pak jsem obálku vhodil do urny. „Jste spokojeni?“ zeptal jsem se vyzývavě.

Jak to vypadalo na univerzitě?

Nastoupil jsem, ukázal se na některých přednáškách, ale věděl jsem, že zkoušky už dělat nebudu. Hlavní předměty byly matematika, fyzika, technické kreslení, ruština a také marx-leninismus. Vydržel jsem na škole asi měsíc. Oficiálně jsem svůj odchod zdůvodnil tím, že jsem nedostal stipendium a bez něho nemohu studovat. Ve skutečnosti jsem potřeboval mít klid a čas, abych se mohl připravit na přechod hranic. Do dalších odvodů jsem měl rok času. Nastoupil jsem na internát v Hodoníně jako instruktor. Práce mě bavila, vysvětloval jsem učňům, jak se pracuje na jednotlivých strojích a byl jsem zodpovědný za jejich praktickou výuku. Hlavně jsem ale spřádal plány na útěk.