Kněžské počátky na Šumavě, komunistická mračna a útěk přes hranice

Byl jste vysvěcen na kněze po únoru 1948. Bylo to v době, kdy se vědělo, že to církev nebude mít lehké.

z knihy Karel Fořt v rozhovoru s Janem Paulasem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Byl jste vysvěcen na kněze po únoru 1948. Nerozmlouval vám to někdo? Bylo to v době, kdy se vědělo, že to církev nebude mít lehké.

Kněžskému svěcení předchází jáhenské, kdy už bohoslovec přejímá některé kněžské závazky, například celibát. V době komunistického puče jsme měli právě exercicie, během nichž jsme byli odděleni od světa – nečetli jsme noviny, neposlouchali rádio, s nikým se nestýkali. Najednou do exercicií vstoupil pan biskup Hlouch a řekl nám: „Dříve než přijmete jáhenské a kněžské závazky, vám musím oznámit, že se v naší republice změnil režim. Jsme komunistickou zemí a vy dobře víte, co to může znamenat – jak se komunisté staví k náboženství a jak s ním naložili v Rusku. A tak se cítím povinen vás upozornit, že se ještě můžete rozhodnout jinak.“ Bylo nás tenkrát třináct a všichni jsme se rozhodli stejně; jeden z nás následující den zemřel a ke svěcení nás tedy šlo dvanáct.

Zhruba jsme tušili, do čeho jdeme – plně jsme chápali, že pro kněžské působení to nebude příznivá doba. Žádné iluze jsme si nedělali. /.../

Jak jste vnímal poválečný odsun Němců? Nemyslíte, že se podepsal i na duši českého národa?

Podepsalo se to na obou národech. Němci, které jsem v Kvildě poznal, nebyli žádní nacisté – až do poslední chvíle, než Hitler zabral Rakousko, byli křesťanští sociálové. V létě 1938 se jejich strana sice zařadila do henleinovského tábora, ale do „anšlusu“ stáli proti nacismu. Bohužel velká část našich německých krajanů byla opravdu až do poslední chvíle stoupenci Hitlera a mnozí se ještě dlouho po válce (už v Německu) nemohli rozloučit s nacistickou minulostí a trvali na platnosti mnichovského diktátu. Všechny ty nelidskosti kolem odsunu byly samozřejmě strašné, ale nelze je vnímat izolovaně od válečného dění.

Dnes je situace naprosto jiná a když při společných setkáních či poutích přijde na bolestnou minulost řeč, snažím se zdůraznit hlavně to, proč k něčemu takovému došlo. Tisíc let jsme žili pospolu v dobrém i zlém, a najednou tisícileté společenství skončilo tragicky. Proč? Bylo to tím, že naši rodiče, naši dědové opustili společnou základnu křesťanství a na své prapory našili jiné kříže a klikyháky, než je kříž Kristův. Na obou stranách vznikla už dlouho před válkou vzájemná nenávist a šovinismus, který udělal z národa posvátnou krávu. A zatímco Němci hřímali proti Čechům, my jsme zase zpívali „z té naší Prahy vyhnat Němce vrahy“, anebo na sokolském sletu v roce 1932 se pělo „kdo se odrodí, čepelem v tu zrádnou hruď…“, přičemž odrodilci byli myšleni naši Němci. Ti zase plánovali, že nás odsunou někam na Východ jako méněcennou rasu, a když se po válce ta příležitost naskytla nám, tak jsme ji bohužel využili, zdůrazňuji bohužel! Musíme tedy hledat skutečné příčiny našeho rozchodu a nevidět jen následky.

Na druhé straně můžeme být na svou společnou tisíciletou minulost hrdí. Vždyť turisty tolik obdivovaná „zlatá Praha“ je dílem jak Čechů, tak Němců a Židů. A je zajímavé, že Němci na tato slova dnes slyší. Nedávno přinesly jedny německé noviny zprávu o návštěvě bývalých německých krajanů ve Vimperku s názvem, jenž byl citátem z mého kázání: „Hrdi na naši společnou minulost.“

Mám i zajímavou osobní zkušenost. V jedné šumavské farnosti, kam jsem byl pozván, obnovili po pádu komunismu hřbitov a vztyčili tam kříž. Bylo to zrovna v místech, kde jsem kdysi přecházel hranice na Západ. A čtyřicet let poté – přímo ve výroční den – jsem tam mohl sloužit mši, na kterou přijeli i bývalí místní Němci. Od té doby ji tam sloužím každý rok. Hned poblíž se tam usadil jako penzista německý kněz, zdejší rodák, a tak jsem ho jednou pozval, aby při bohoslužbě kázal. Někteří lidé mě odrazovali: „Jejda, co jim tam bude povídat?! Jestli spustí o Benešových dekretech, tak z toho bude jen zlá krev.“ Jenže on kázal o tom, jak Bůh člověka dobře vede, i když to zprvu tak nevypadá. Vzpomínal, jaká byla v tomto kraji za jeho dětství bída a jak zde později dlouhá desetiletí vládli komunisté. A pak těm bývalým německým krajanům řekl: „A dneska vidím, že támhle stojí vaše auta, kterými jste sem přijeli. V Německu máte vilky a žijete v blahobytu. Když se ale podíváte po zdejších lidech, zjistíte, že oproti vám žijí stále v chudobě. A tak poděkujte Pánu Bohu za to, že jste byli odsunuti.“ Je zajímavé, že za tato slova od nich nesklidil žádnou vlnu nevole.

Jakou pastorační zkušenost jste si odnesl ze svého působení na Šumavě?

Že musím pracovat podle momentální potřeby, a ne podle předpisů. Po odsunu šumavských Němců a s příchodem nového obyvatelstva, které bylo namnoze duchovně vykořeněné, jsem často musel hledat nové cesty v liturgii i pastoraci. Například jsem neměl varhaníka a zdálo se mi nevhodné recitovat do ticha latinské mešní texty, tak jsem udělal to, k čemu později přikročil koncil – zavedl jsem bohoslužbu v češtině. V zimě se zase kvůli sněhu nebylo možné dostat do některých kostelů ležících daleko od cesty (například na Novém Světě), a tak jsem sloužil mši na faře, která byla nejsnáze přístupná. Když jsem s těmito a dalšími věcmi seznámil svého biskupa, vyslechl mě a řekl: „Dovolit vám to nemohu, ale dělejte to tak dál.“

Moje zkušenost se mi potvrdila i později v Alžírsku a také dnes, kdy žijeme ve společnosti, která se z velké části náboženství odcizila. Ale něco z křesťanství v lidech přece jen zůstalo, ačkoliv to už nespojují s vírou. Sám rozlišuji lidi na praktikující křesťany chodící do kostela a na lidi praktikující křesťanské hodnoty, aniž si to uvědomují. Praktické křesťanství neznamená jen chodit do kostela a modlit se růženec. Žijeme v úplně jiné době, která vyžaduje zcela nové přístupy a formy pastorace. Vezměte si jen tu obrovskou náboženskou neznalost, s níž se můžeme setkávat na každém kroku.

Jak došlo k vašemu útěku přes hranice? Co tomu předcházelo?

Působili jsme blízko hranic a kdybychom chtěli odejít za lepším, mohli jsme každý den bez problémů emigrovat. Nikdo z nás na to ale nepomyslel. Strávili jsme tu dva roky a bylo to velmi šťastné období, navíc i úspěšné. Hlavně první rok po vysvěcení byl skoro idylický, takové „kněžské líbánky“. Dodnes vzpomínám na krásné májové bohoslužby, kdy byl kostel plný lidí a potom jsme dlouho do noci zpívali s místní mládeží. Z vnitrozemí sem ještě nedoléhala proticírkevní opatření nového režimu, anebo jsme je nijak zvlášť nepociťovali. Problémy nastaly až na podzim 1949 – šlo o zmíněný slib věrnosti nové republice a vznik církevních referátů s přiděleným církevním tajemníkem. Ovšem situace v církvi byla už mnohem dramatičtější. Po „číhošťském zázraku“ následoval na jaře 1950 zábor klášterů a monstrprocesy s církevními představenými. Na Šumavě jsme pořád žili trochu v závětří… To se ale brzy změnilo… /.../

Přihodilo se to v noci 10. července 1950. Najednou slyším, že mi někdo hází do okna kamínky. Otevřu ho, dole stojí příslušník SNB, jehož jsem znal, a celý vyděšený šeptá: „Pane faráři, něco se kolem vás děje! Chtějí vás dát do spojení s nějakou dvojitou vraždou nedaleko od Vimperka.“

Příslušník, který nás přišel varovat, pocházel z kraje, kde působil můj tatínek (ještě ve Skočicích mu pomáhal k četnictvu). Tu noc se projevil jako statečný muž.

Druhý den ráno přiběhla sekretářka našeho církevního tajemníka, kterou jsem učil, a rovněž celá vyděšená říkala: „Tajemník za mnou přišel, že mu telefonovali z Budějovic. Prý má sebrat vaše kádrové materiály a okamžitě s nimi přijet.“ A do třetice přišla slečna z pošty, která pracovala u ručního přepojování meziměstských hovorů. Prozradila mi, že právě odposlechla telefonický rozhovor, v němž se mluvilo o nás vimperských kněžích ve spojení s dvěma mrtvolami a o našem zatčení. Situace byla vážná. A když jsme se na faře všichni tři radili, co dál, došli jsme k závěru, že musíme využít poslední možnosti a utéct. Farní hospodyni jsme nic neřekli, abychom ji nevyděsili. Ještě jsme se v klidu naobědvali, ona odešla pomáhat sousedům na sena a mezi dveřmi se nás jako vždy optala, jestli máme klíče. Hned po jejím odchodu jsme nasedli na motorky a vyrazili směrem ke státní hranici.

Byli jste domluveni, jak to provedete?

V tu chvíli se nedalo moc uvažovat, nebyl čas. Tenkrát na hranicích ještě nebyly dráty, ale za rok po našem útěku bylo území, kde jsme působili, vyklizeno – lidé se museli vystěhovat a bylo zde zřízeno vojenské pohraniční pásmo. Za nás tam byla pořád ještě zelená hranice, kterou hlídaly tzv. pohraniční útvary SNB. Většinou je tvořili chlapci z četnických škol, s nimiž jsme dobře vycházeli. Na faře v Kvildě jsem jim zřídil volejbalové hřiště, kam si chodili zahrát. Měl jsem tam i jednu esenbáckou svatbu, na níž dokonce ženichovi kolegové ministrovali v maskáčích. Je o ní zmínka v Kalčíkově agitačním románu Král Šumavy, který byl zfilmován. Kalčík se zmiňuje i o mém útěku: „Kvildu tehdy opustil farář a nikdo pro něj nezaplakal.“

Dojeli jsme tedy ke kostelu, který se nacházel nejblíže hranici a kam se ještě dalo legálně dojet. Odtud jsme se museli dostat na druhou stranu plížením.

Jak jste se na cestu vybavili? Co jste si vzali s sebou?

Byli jsme oblečeni normálně jako na procházku. Nevzali jsme si nic víc, než co běžný člověk nosí, dokonce ani kartáček na zuby. Kdyby nás chytili a našli ho, těžko bychom jim vysvětlovali, že jdeme jen na houby.

Měli jsme štěstí. Při plížení lesem jsme vyplašili srnku, a tak jsme věděli, že tam zrovna žádná hlídka není. Pak jsme překročili nějaký potůček v naději, že jsme na druhé straně. Snažili jsme se dostat co nejdál od „čáry“, až jsme narazili na hranici dříví, u níž ležela pohozená škatulka od německých zápalek – to nás uklidnilo. Už jsme v Bavorsku! Pokračovali jsme dál do vnitrozemí, když se ozvalo pískání. Byl to německý pohraničník. (Němci tenkrát ještě neměli suverenitu, a tak jejich strážci hranic nebyli ozbrojeni – měli jen hůl, dalekohled, píšťalu a psa.) Když zjistil, co jsme zač, nabídl se, že nás dovede na stanici do Finsterau. Na naši žádost to vzal obloukem, co nejdál od hranice; kdyby nám byli čeští pohraničníci na stopě, určitě by jim nedělalo problém překročit hranici. Ve Finsterau už byli Američané a ubytovali nás na faře.