Jak jsme se v Ravensbrücku stali pokusnými králíky

Ó, Bože, jak bych si přála, aby nás JENOM zabili

z knihy A bojím se snů , vydal(o): nakladatelství Paulínky

Operace kostí.
Ale proč?

Dne 27. července 1942 náš transport svolali „nach Vorne“ (vpřed). Nejdřív nastoupily mladé do pětadvaceti let, potom všechny ostatní. Jakási cizí komise si pečlivě prohlížela naše nohy.

Pak nás zavolali na revír. Vstoupila jsem první: umývárna. První koupel ve vaně po více jak roce a půl. Rychle jsem se svlékla. Nějaká bledá Němka mi přinesla čistou košili a kabátek. Zeptala jsem se: „Co se bude dít?“ Pohlédla na mě překvapeně: „Copak nejste nemocná? Asi operace.“ – „Nesmysl, jsem zdravá jako rybička.“ V jejích očích se objevilo ještě větší překvapení.

Postupně nám pečlivě oholily nohy až ke kolenům. Za chvíli dorazila sestra s injekcí – pět centimetrů žlutavě zbarvené, kalné tekutiny. Po injekci jsem okamžitě pocítila malátnost a nehybnost, slyšela jsem i viděla, ale nemohla se pohnout. Stále jsem nic nechápala. „Co s námi udělají? Co s námi udělají?“ Ó, Bože, jak bych si přála mít jistotu, že nás zabijí, že nás jenom zabijí.

Na pokoj přivezli operační lehátko: tak tedy operace. Ale jaká? Proč? K čemu? Nic, absolutně nic jsem nechápala. Před usnutím se mi hlavou mihla jedna myšlenka, kterou jsem nestačila vyslovit „Wir sind doch keine Versuchskaninchen.“ (Vždyť přece nejsme pokusní králíci). Ne, my jsme přece nebyly žádní pokusní králíci, byly jsme lidé!

Touha po smrti.
Zoufale jsem pátrala po smyslu všeho.

Když jsem se probudila, bylo už nějakou dobu po poledni. Prozatím mě nic nebolelo, jenom jsem měla nohu úplně strnulou, necitlivou, a hlava mi hrozně ztěžkla. Chtělo se mi spát. - Nastávala horká srpnová noc. Teprve teď to začínalo. Ostatní děvčata ležela jako v mdlobách, rozpálená, házela sebou na všechny strany. Nohy nateklé, zarudlé, přímo hořely. Moje byla tak opuchlá, až se mi sádra zařezávala do masa. Nejmenší pohyb znásoboval tu příšernou – a jak se zdálo – nesnesitelnou bolest.

Tu noc se zrodila nová touha. Touha po smrti. Chtělo se mi umřít, nebýt, zmizet beze stopy. Nemyslet jako šílenec pořád dokola: K čemu? Proč já? Proč my? Zoufale jsem pátrala po smyslu existence, smyslu toho, čemu jsem byla vystavena.

Další skupina operovaných a infikovaných.
Stovky žen nám ale projevovaly solidaritu.

Třiadvacátého srpna nás poslali na blok. Bloková nám na vlastní riziko povolila ležet během dne na kavalcích. Kolem nás se vytvořila přátelská atmosféra. Všechny se snažily projevit nám co nejvíc srdečné pozornosti. Nějaká „aussen“ nám přinesla květiny, jiná čerstvou mrkev. Jednoho dne přiběhla k oknu Fredzia, přátelsky na mě pohlédla velkýma hezkýma očima a hodila mi na postel svou porci chleba.

Patnáctého září odvedli další – byla operována Krysia Dąbska. Operace kostí, obě nohy v sádře. Šestnáctého září odvedli dalších šest. Tentokrát ty, které už jednou byly operovány a přitom infikovány. Otevřeli jim nohu na stejném místě a nejspíš znovu nakazili infekcí. Sedmnáctého září vzali Zasiu Stefaniak. Čtyřiadvacátého září vzali Dziubu Sokulskou. Třicátého září odvedli opět deset žen. Sebrali je během temné noci... kam? Teprve k ránu jsme se dozvěděly, že leží na revíru, připravené k operaci. Večer ony i my jsme byly přesvědčené, že jdou na popravu. Přemýšlely jsme, co je lepší: operace, nebo poprava? V té době jsme si už všechny uvědomovaly, že jiné řešení pro nás není. Pro Sondertransport existovala pouze smrt, nebo operace.

Neznámé ženy přibíhaly na večer pod okna revíru a házely do nich balíčky s čerstvou mrkví a tuřínem, občas jablkem nebo rajčetem. Také kuchařky pro „králíky“ kradly z esesmanského skladu cukr, krupici nebo kávu. Stovky žen se kvůli nám vydávaly v smrtelné nebezpečí. Týden co týden se dostávala další skupina na revír. „Králíci se rozmnožují,“ říkaly jsme někdy v záchvatu šibeničního humoru. Celý tábor už o nás mluvil jako o „Kaninchen“.