Sekce: Knihovna

Bob Hartman

Davidovo selhání

z knihy Bůh píše i na křivých řádcích , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Jaký je vlastně rozdíl mezi dobrými a zlými?

Jako dítě jsem vždycky chtěl jasně rozlišovat mezi těmi "hodnými" a "zlými ". Snad právě proto mne příběh Davida a Batšeby vždycky tak mátl. Pokud jsem mohl soudit, tak David patřil k těm hodným. Porazil zlého obra Goliáše. Unikl vražedným nástrahám krále Saula. A nakonec se stal největším izraelským králem všech dob.

A přesto byl David hrdinou i poněkud jiného příběhu. Onoho s nahatou dámou na střeše, jež upoutala jeho zrak. Při vyprávění téhle historky jsme se my kluci v nedělní škole vždycky tajně chechtali. Tehdy se David vskutku nijak zvlášť nevyznamenal.

Jaký je vlastně rozdíl
mezi hodnými a zlými?
Třeba nějak závisí na tom,
jak se ke svým pochybením
sami stavějí.

Když je přehlížejí, všelijak omlouvají, nebo se je dokonce pokoušejí vydávat za cosi dobrého, dělá je to ještě horšími. Jestliže však uznají, že se dopustili zlého činu, a dají Bohu příležitost s tím něco udělat, mohou se znovu stát lepšími. I když je jejich škobrtnutí tak ošklivé jako to Davidovo. Ano, právě Davida, toho muže, o němž Bible říká, že si ho Hospodin vyhledal "podle svého srdce ".

Davidovo selhání

Bylo to jako chůze ze schodů. První krok byl snadný - tak snadný, že si ho skoro ani neuvědomoval.

Uviděl ji. Nalezl v ní zalíbení. Chtěl ji. Bylo to takhle prosté, a zároveň daleko složitější, než si ve své touze vůbec připouštěl. Neboť on byl králem izraelským. A ona ženou jiného muže. Musel si alespoň částí své mysli uvědomovat, že je to nesprávné. Avšak její rty, její zářivá plet a měkce spadající vodopád vlasů ho tak omámily a zahltily, že na všechnu opatrnost rázem zapomněl. A navíc si říkal, že Bůh je mu zavázán. Koneckonců přece zabil obra. A sjednotil říši. A na krutost svého předchůdce Saula reagoval laskavostí, trpělivostí a úctou. Byl přece David, Hospodinův vyvolený a pomazaný král. David, věrný, spolehlivý a čestný. Určitě, pomyslel si, tahle drobná neuváženost, tenhle prchavý okamžik pomíjivé vášně žádnou trvalou škodu způsobit nemůže.

Připomínalo to chůzi ze schodů. Jenže tyhle schody byly náhle úzké a kostrbaté. A druhý krok byl znenadání mnohem horší než ten prvý.

"Jsem těhotná," řekla Batšeba. "O tom není pochyb. A dítě je tvé." Ovšem, že muselo být jeho. Její manžel Uriáš byl totiž ve válce. V Davidově válce. Ale ještě pořád byl čas vyhnout se skandálu. A nabízel se i způsob, jak toho dosáhnout. Bude to vyžadovat drobný podvůdek, to jistě. Ale určitě to bude lepší než vystavit Hospodinem vyvoleného krále ponížení. A tak David povolal Uriáše z fronty. "Bojoval jsi statečně," řekl král. "Dobře jsi bojoval!" Pak na něj šibalsky mrknul: "Běž teď domů a zůstaň dnes u své ženy. Určitě si to zasloužíš."

Uriáš od krále odešel. Ale do svého domu se nevrátil. Místo toho přenocoval spolu s ostatními královskými služebníky ven ku před palácem. Takže když nastalo jitro, král si ho znovu povolal. "Myslel jsem to vážně," pravil. "Máš za sebou dlouhou, klopotnou cestu. Běž domů a zůstaň nějaký čas se svou ženou!" "Jak bych jen mohl?" povzdechl si Uriáš. "Můj velitel Joab a všichni mí spolubojovníci táboří v polích. Jak bych si mohl užívat, když bych spíš měl plnit svou povinnost a sdílet s nimi námahu boje? Ty jsi přece, královská Výsosti, také voják. Vím, že tyhle věci chápeš. A proto i dnes budu nocovat venku." David se ale nevzdával. Vyzval Uriáše, aby v Jeruzalémě setrval ještě několik dní. Zval ho k jídlu, lichotil mu a napájel ho takovým množstvím vína, že Uriáš se od něj každý večer jen stěží vypotácel. Ale do svého domu se pořád nevracel. Neboť byl věrný voják, daleko věrnější, než si David vůbec dokázal představit.

A to ho dovedlo ke třetímu, ještě daleko horšímu kroku. Bylo to jako chůze ze schodů. Jenže ty schody se teď pod Davidovýma nohama bortily tak, že mu hrozilo zřícení do hlubin. Skandálu bylo nutné stůj co stůj předejít. O tom nebylo sporu. A co víc, Batšeba už pro něj nebyla jen pomíjivým milostným dobrodružstvím. Nepodařilo se mu přesvědčit Uriáše, aby s ní spal, zato svou touhou si byl už naprosto jistý. Byla krásná. Nosila pod srdcem jeho dítě. Chtěl ji. Ne na chvíli, ne na jedno odpoledne, ale na celý zbytek života. A toho se dalo dosíci jen jediným způsobem. Bude muset udělat poslední krok: od cizoložství k podvodu a od podvodu - k vraždě.

Po samotném Uriášovi poslal dopis veliteli Joabovi. "Předej mu ho osobně," přikázal mu. "Je to jen pro jeho oči." Horší voják nebo nevěrný služebník by si dopis určitě cestou přečetl a zachránil si tak život. Ale Uriáš byl čestný chlap, a tak svému veliteli Joabovi doručil vlastní rozsudek smrti.  "Pošli Uriáše na frontu," stálo v něm, "postav ho do nejtužšího boje. Pak od něho ustupte, ať je zabit a zemře." Joab učinil, co mu král přikázal. Neměl právo zpochybnit rozkaz svého vladaře. David si přál Uriášovu smrt. Čím byl Joab, aby se mu vzpíral?

Když se Batšeba dozvěděla o smrti svého muže, rozplakala se. Ale jakmile skončila doba smutku - obecná slušnost vyžadovala náležitý časový odstup-pozval ji David do svého paláce a řádně se s ní oženil. I bylo po všem. Skončeno a uzavřeno. David mohl být šťastný. Ale nebyl.

Temnice

Neboť věděl, že to, co učinil, se podobalo chůzi ze schodů. A ty schody vedly do temnice. Tma všude, kam pohlédl. Vina ho pronásledovala na každém kroku. Jasné dny zahalila mračna. Dobří přátelé jako by se ho stranili. I zprávy o válečném vítězství mu připadaly bezcenné, protože mu připomínaly tvář jednoho věrného vojáka.

A Batšeba? Zdálo se to Davidovi, nebo se v jejích očích jen trpce zalesklo zapadající slunce? Ale nemohl si pomoci, i ona se nějak změnila. Věděla? Dohadovala se? A bude tohle podezření - je-li to jen pouhé podezření - navždy stát mezi nimi jako nepřekročitelná hráz?

A Hospodin. Hospodin, který porazil obra, v poušti zachránil Davida a daroval mu trůn. Bůh, jeho světlo i spása. I on nyní potemněl a zdál se vzdálený.

Co mu to, u všech všudy, najednou všichni zazlívají? Udělal, co udělat musel, a co se stalo, nemůže se odestát. Teď se dá dělat jen jedno: hodit vše za hlavu a přenést se přes to. A přesně tohle David učinil se svou vinou, svým smutkem a svou hanbou. Skryl je hluboko do svého nitra, stejně jako druhdy nacpal do rance chleby a pražené zrní pro své bratry či do dlaně pět oblázků, když vyšel proti Goliášovi. Tma však stále trvala. Zdi temnice nemizely. A tak David dál seděl ve sklepení, když tu ho navštívil prorok Nátan. "Budu ti vyprávět příběh," oznámil králi. David povzdechl a vyzval ho, aby spustil. Ta tma byla opravdická. Stěny sklepení ho svíraly. Bylo těžké představit si, že nějaká pohádka na tom cokoli změní. "Ale zkrať to," přikázal prorokovi. "Musím si ještě něco promyslet."

"V jednom městě," začal Nátan, "žili dva muži. Jeden bohatý a druhý chudý. Ten boháč měl víc ovcí, než kolik mohl spočítat, ale chudák vlastnil jen jedinou ovečku, kterou hýčkal a pečoval o ni jako o vlastní děcko. Jedla z jeho stolu. Pila z jeho poháru. Žádná ovečka nebyla nikdy nikým tak milována." David se chabě pousmál. Kdyby jen život byl tak sladký a jednoduchý, jako je v pohádkách, pomyslel si. "Jednoho dne," pokračoval Nátan, "přišel k boháčovi nějaký návštěvník. Bohatec ho chtěl náležitě pohostit, nabídnout mu co nejlepší jídlo. Ale nechtělo se mu obětovat ani jediný kus ze svých početných stád. A víš, králi, co udělal? Ukradl chuďasovi jeho milovanou ovečku a upekl ji svému hostu." V Davidovi se cosi vzedmulo. Hněval se sám na sebe pro své provinění a ten hněv se nyní obrátil a vybuchl proti tomu boháči z příběhu. 

Ke svobodě

"Kdo je ten muž?" vykřikl. "Řekni mi jeho jméno a slibuji ti, že ho ztrestám!" Prorok pohlédl na krále a velice zvolna odpověděl: "Ten muž z mého příběhu - jsi ty sám." Na okamžik se zastavil čas. Davidovi bylo, jako by ho proklál meč nebo jako by jím cosi nelítostně mrštilo o tvrdou, chladnou zeď. Zvolna tváří sklouzával po té stěně, až dopadl na kolena. Nátan to ví. Ovšem, že to ví. Bůh mu to řekl. A Bůh to ví už od počátku.

"Zaplatíš za to," pokračoval prorok. "Ve tvé rodině bude vládnout násilí. Tvé ženy ti budou nevěrné. A tvé dítě, dítě, jež se narodí Batšebě, zemře." Z Davidových očí se vyhrnuly slzy tak mocně, jako jím před okamžikem lomcoval hněv. "Zhřešil jsem," doznal konečně. "Já, jenom já jsem uvrhl utrpení na ty, které miluji." A s tímto přiznáním se náhle vrátilo i světlo.

Bylo to až nepochopitelné. Dál měla přece v podzemní kobce panovat naprostá tma. A přesto v ní bylo světlo. Ne mnoho světla, ale stačilo k tomu, aby král opět nalezl cestu vzhůru z temnice. I vstal David, stále ještě v slzách. "Je mi to líto," řekl Nátanovi. "Je mi to líto," řekl Hospodinu. Byl to jen malý krůček, chabý krůček, první z mnoha těžkých a bolestných kroků. Ale mířil ke světlu. Ve skutečnosti to bylo jako chůze - chůze vzhůru po schodech.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Setkání Goliáše s Davidem
• Jidášův příběh