Sekce: Knihovna

Bůh od člověka neupustí

Pán nevstupuje do svého města na římském obrněném voze, nýbrž na palestinském oslátku. Nepřichází s mocí zbraní, nýbrž s bezmocí své lásky.

z knihy Velikonoce - soubor různých textů

Existují lidé, kteří sní o světě (městě) bez Boha. Květnou nedělí by musel takový sen být dosněn. Bůh vjíždí ve svém Synu Ježíši Kristu do města Jeruzaléma, a to navždy. Každé město je městem Jeruzalémem, místem Boží přítomnosti. Je totiž Boží radostí přebývat s lidmi. V zásadě ode dneška není žádných bezbožníků; neboť ode dneška je Bůh v Kristu stále na cestě do Jeruzaléma. Každý člověk je „Jeruzalém“, místo Boží přítomnosti. K bezbožnosti je vždy zapotřebí dvou. Boha a člověka.

Dokonce, i když člověk opustí Boha, Bůh člověka ještě dlouho neopustí. Proto se také člověk nezbaví oněch otázek, které označil za věčně prokleté, otázek po Bohu a po sobě samém. Proto se ani naše společnost nezbaví Boží církve, jakkoli silně se na ni bude útočit. Tehdy jako i dnes s námi Bůh navazuje vztah, který jsme my jednostranně vypověděli. Proto je Bůh dnes tím, kdo je opuštěný, zrazený a skrytý mezi námi; kdo přišel do vlastního, ale vlastní ho nepřijali. Tam, v místě opovržení, mu náleží naše „Hosana synu Davidovu!“

„Svatá brána“ u Sv. Petra v Římě je na konci Svatého roku na 25 let zase uzavřena. Brána Jeruzaléma ale musí zůstat otevřená. Nepřestáváme také doufat a modlit se, aby naše kolínské brány byly a zůstaly branami města Jeruzaléma, jimiž prochází Spasitel a za ním všichni, kteří ho mají a chtějí následovat. Naše město se musí opět stát městem Božím! Tím se nestane, když se opraví staré kostely; opravit či obnovit se musí stará srdce – často v mladých tělech. „Hle – všechno tvořím nové!“ říká Pán. Proto musí zůstat brána Jeruzaléma otevřená: tvé srdce i mé srdce, aby Spasitel mohl skrze nás vjíždět do svého Jeruzaléma, do našich měst a vesnic.

Pán jde do Jeruzaléma a zaujímá tam nejexponovanější místo. Staví se proti mocným tohoto světa. Vydává svědectví, že jeho království není z tohoto světa, ale přesto v tomto světě. Proto nepotřebuje pro své království žádné potvrzení ani dobrozdání ze strany takzvané společnosti. Potřebuje pouze jedno: potvrzení ze strany svého Otce v nebesích. To už se dnes rýsuje. Pán nevstupuje do svého města na římském obrněném voze, nýbrž na palestinském oslátku. Nepřichází s mocí zbraní, nýbrž s bezmocí své lásky. V pokorné jízdě na oslu se již ukazuje bláznovství Velkého pátku. V bláznovství Velkého pátku již probleskuje nepřekonatelnost velikonočního vítězství. Velký pátek stojí mezi Květnou nedělí a nedělí následující. Tato další neděle je ovšem nedělí velikonoční. Velikonoční nedělí potvrzuje Bůh neděli Květnou, zmrtvýchvstáním kříž, Oslaveným potvrzuje Ukřižovaného. Kdo říká A, může říci také B: kdo dnes zpívá Hosana, může o Velikonocích zpívat Aleluja. Kdo následuje muže na oslátku, nemá zapotřebí pobíhat za kdejakým zaběhlým oslem. Pán se angažuje v osudu člověka a v dějinách své církve.

Proto člověk není nikdy „pouze člověk“. Je vždy víc. Je, jak říká Písmo, „chrám Boží“. Je svatou půdou, na niž nelze vkročit bez posvátné úcty. V člověku je jedna oblast, jeho svědomí, před níž má i společnost své hranice. Jedinec je před společností. Oblast svědomí je onou svatou půdou, kam v nás může vkročit pouze Bůh. Do svědomí vepsal svou normu: „Buďte svatí, jako je svatý váš Otec v nebesích.“ Před Boží svatostí máme asi vždy špatné svědomí. Pavel říká výslovně: „Nekonám dobro, které chci, nýbrž dělám zlo, které nechci“ (Řím 7,19). Svatý Bůh přišel v Ježíši Kristu a stal se člověkem proto, aby ze svých lidských sourozenců sňal špatné svědomí. To ho vlastně rozervalo na kříži.

Jako Svatý, který je zcela vzestupem k Otci, zcela vertikálou, přijal lidskou přirozenost, která je zcela sestoupením od Otce, zcela horizontálou – a výsledkem je kříž. Tam, kde se vertikála s horizontálou kříží, stává se z „minus“ „plus“, z viny odpuštění, ze svědomí špatného svědomí omilostněné. To je náš pokoj a naše smíření, plod Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma.

Jelikož Pán přichází do svého města, není města bez Boha, člověka bez Boha a času bez Boha. To můžeme zakoušet při slavení eucharistie.

Kázání v kolínském dómu na Květnou neděli 1992.

***

Se svolením převzato z knihy Joachima Meisnera: Ze smrti do života, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.