Najednou je všechno jinak
Zeď nemocnice nás začala oddělovat od světa, ve kterém jsme se dosud pohybovali. Mnohdy člověka uzavírá do svého vlastního světa. A v tomto světě - světě nemoci - se necítíme dobře. Můžeme být ustrašení nebo jen mrzutí. Vytržení z běžného života není příjemné. Můžeme být ustrašení nebo jen mrzutí. Vytržení z běžného života není příjemné.
Může znamenat ztrátu opor a jistot v mezilidských vztazích. Najednou se člověk nemůže podílet na tom, co pro něho bylo v životě důležité: práce, koníčky, péče o nejbližší. To vede často k bezradnosti, k pocitům strachu a také k hledání nových podivných jistot - zázračné léky, zázrační léčitelé, amulety apod.
Kde hledat pomoc
Časem možná začneme přesunovat pozornost od vnějších věcí a starostí do svého nitra. Není třeba se toho bát. Není také dobré poslouchat dobře míněné, ale neužitečné rady druhých, když říkají: "Nad ničím nehloubej!", "Hlavně se něčím zabav!" a podobně. Psychologie může poskytnout cennou pomoc, když zbavuje člověka řady nepříjemných a rušivých vlivů. Nevyhýbejme se jí. Nemůže ale řešit nejhlubší otázky života a smrti - jen pomáhá, aby se jimi člověk mohl užitečně zabývat.
O tom se nedá mluvit s kdekým
V hlubinách vlastního života můžeme nacházet staré a pozapomenuté jistoty a opory: v odkazu a příkladu rodičů a prarodičů, ve vzpomínkách na údobí, kdy jsme věci svého nitra více vnímali, v odkrývání hloubky a smyslu toho, co jsme prožívali a doposud vnímali jen povrchně. Postupně se můžeme také dostávat nejen ke vzpomínkám na náboženské zážitky, které se vyskytovaly v našem dětství nebo dospívání, ale můžeme dospět až k nejhlubšímu tajemství - k osobě, kterou v naší kulturní oblasti nazýváme Bůh. O těchto hlubokých věcech nemůžeme jistě mluvit s kdekým, ale přijde čas, kdy o nich mluvit potřebujeme. Pro rozhovor o tom nejhlubším, co se nás týká - ať už jsou to otázky strachu z budoucnosti, výčitky svědomí z minulosti, strach ze ztrácejících se životních jistot, nebo přímo otázky náboženské víry - potřebujeme partnera, kterému důvěřujeme. Možná, že někoho takového najdeme mezi pacienty. Nemáme-li takového člověka, nebojme se požádat nemocniční personál o zprostředkování návštěvy duchovního nebo někoho z farnosti či sboru, kdo je na rozhovor s nemocnými připraven. To vše se zdaleka netýká jen praktikujících věřících, ale úplně každého.
Nemoc jako úkol a šance
V důvěrném rozhovoru si člověk mnohé myšlenky urovná. Získá přístup ke skutečnostem, které mu byly možná kdysi blízké, například modlitba. A často najde pomoc, která mu umožní projít i těžkým obdobím nemoci nejen lidsky důstojně, ale tak, že završí svou životní cestu návratem k nejhlubším jistotám svého života nebo je nově objeví. Smíří se s lidmi kolem sebe, se svým vlastním životem a mnohdy i výslovně s Bohem. To je cesta k pokoji a síle i v utrpení. Vždyť nemoc a dokonce i umírání je pro člověka úkol i šance, nemusí to být jen nesmyslné trápení a cesta bez cíle.
Vydalo Karmelitánské nakladatelství.
