Můj život jako originální obraz, ne nějaká kopie

Představme si svůj život jako obraz

Každý lidský život je originálem. A aby jím byl, je třeba, aby originálem byl každý krok, který k tomu vede. Každý krok tedy může mít hodnotu rány sochařského kladiva. Udeří, tu kus, tu kousek odpadne, aby vystoupil rys tváře. Ale nemusí tomu tak nutně být. Děje se to i opačně. Jedinečný skrytý tvar, rys, může také každým krokem více a více mizet pod vrstvami záludně se nalepující hmoty.

Každý se tohoto světa dotýkáme naprosto originálním způsobem. Dalo by se říci, že svou podobu vtiskujeme do světa a ona je pak v kresbě světa k nalezení. Představme si svůj život jako obraz. Nikdo se světa nedotkne za mne. Zatímco je dobré, aby se na místě zločinu můj otisk nenacházel, na tváři světa můj nezastupitelný rys chybět nesmí. Jak tedy vést tah štětce? Nemáme ale malovat podle předlohy. Máme malovat originál.

Nezřídka nás láká i možnost „obšlehnout“ nějaký svůj dřívější povedený obrázek. Vždyť se dá říci, že jde o stejné obsazení, stejnou zápletku. Na první pohled. Na druhý ale neunikne, že něco je přece jen jinak, a třetí odhalí, že nezůstal na kameni kámen.

I špatné tahy štětcem utváří můj život

Ke zcela novému, naprosto originálnímu tahu mne stále zve plátno napnuté přítomností. Svět, ale především já, můj obraz na ten tah čeká. Celý život prostojíme před plátnem. Charlie Chaplin viděl konec života jako dokončený film. Troufám si říci, že obraz je výstižnější právě proto, že jsou na něm v jediném okamžiku zřetelné takřka všechny předcházející tahy. Někdy jsem sváděn přát si, aby se něco v mém životě nestalo, jsem sváděn retušovat. Jde však o pokušení. O zlé pokušení. Mnoha svých činů průběžně lituji, žádného tahu se však nezříkám. Patří k mému příběhu. Beze mne ani ťuk.

Bůh nechce nic dělat beze mne

Z víry, kterou jsem zdědil po otcích, jsem nakonec pochopil: Bůh nechce nic dělat beze mne. Ve svém životě jsem zaregistroval několik – podle mne zcela evidentních – Božích intervencí. Vždy šlo o situace pro mne dost klíčové. A já je řešil pro mne tak netypicky, že mne to při zpětném pohledu doslova šokovalo: To jsem snad ani nebyl já. Pane Bože, díky, žes to vzal do rukou, drmolil jsem vděčně, ale zároveň jsem zachytil signál ve tvaru: „Tak kamaráde, takhle ne.“ Rozuměl jsem dobře, že nejde o nic mravokárného, ale o vzkaz: „Takhle s tebou jednat nechci, nejsi pimprle, nějaké hejble… Chci vše dělat s tebou, dal jsem ti rozum, ten ať tě zachraňuje, chci žít se svobodnou bytostí.“

Originály umí malovat jen svoboda. Svobodným se stávám. O co mi přitom jde? Dělat si, co chci? Spíš chtít to, co dělám, to je blíž svobodě. Abych to byl opravdu já, kdo jedná. Abych věděl, co říkám a proč to říkám.