Dobrý den, představím se vám. Jmenuji se Giulia a je mi čtrnáct, pro upřesnění ‒ narodila jsem se 3. března 1997 v italském městě Bergamo. Mám devítiletého bratra Davida a rodiče, které mám velmi ráda. Vždycky jsem byla taková normální holka, snílek, a přála jsem si prožít dobrodružství jako ve fantastických filmech. A právě 1. srpna 2009 tohle mé dobrodružství začalo s nateklou rukou (levou)… Otok byl po několika vyšetřeních diagnostikovan jako nádor a musela jsem kvůli němu podstoupit dlouhou sérii chemoterapií. Sním o tom, že napíšu knížku a budu vám vyprávět příběh. Je to můj vlastní příběh.

Jak to všechno vlastně začalo...

Byla jsem s rodinou u moře. Zůstala jsem jeden den na zahrádce, četla si a čekala, až přijedou známí.  Najednou jsem si všimla, že má levá ruka nevypadá normálně ‒ nafoukla se jako balonek. V tu chvíli jsem tomu nepřikládala žádnou váhu, protože na zahradě bylo hodně hmyzu, pomyslela si, že mě něco štíplo. Po pravdě řečeno, neobjevili jsme klasický puntík po žihadle, ale po zahradě létalo hovado, zabili jsme ho a řekli si, že to byla nejspíš jeho vina!

Po návratu domů ale byla maminka hodně neklidná. Zaběhly jsme proto k dětské lékařce, která mi v rozpacích nad tvarem mé ruky ihned předepsala odborné vyšetření. Za dva dny jsem měla za sebou rentgen, ultrazvuk i magnetickou rezonanci. A pak nás jednou zavolali do nemocnice a řekli nám: „Je to nádor, bohužel.“ Nejprve o tom mluvili s rodiči a pak si se mnou promluvila paní doktorka Eugenia Giraldi. Byla ke mně moc hodná a citlivá a podařilo se jí najít ta správná slova. Samozřejmě, že jsem v tom okamžiku jednala zkratově, protože jsem se pořádně vylekala. V televizi bylo do nedávna často slyšet o lidech, kteří zemřeli na rakovinu, ale teď výzkum pokročil a je možné se z ní vyléčit. Proto jsem bez váhání přistoupila na léčbu, i když začátky byly moc, a dokonce bych řekla strašně moc náročné a vysilující...

Teď bych chtěla zdůraznit jednu velmi důležitou věc. Jsem velmi vděčná svým rodičům za to, že mi vždycky všechno řekli. Vím o případech, kdy se příbuzní rozhodli pravdu skrývat. To je podle mne chyba! 

Co jsem díky nemoci pochopila

Moje zkušenost mi pomáhá pochopit v životě mnoho věcí, které vás nemůže nikdo naučit – v knihách je jistě nenajdete! Děkuji Pánu, že mi dal skrze nemoc abych pochopila, jak mě má rád. A teď doufám, že to lidé pochopí díky této knížce a ne skrze nějakou nemoc. Ačkoli já snáším svoji situaci dobře, nikomu nepřeji, aby se do ní dostal. Ale taky bych chtěla, aby lidé, které to postihlo, pochopili, že to zase není tak špatné ‒ nelze trávit dny stěžováním. Ano, jistě, i mně je při chemoterapii zle a ptám se sama sebe: „Proč se to stalo právě mně?“ Ale pak, když je mi lépe, řeknu si: „Hlavu vzhůru, vždyť už to přešlo,“ a zasměju se tomu. A právě to bych chtěla říct nemocným lidem: „Zasmějte se tomu.“ A zdravým lidem bych řekla: „Pomáhejte nemocným, aby dokázali svou nemoc přijmout a naučili se s ní žít. Všechno pak bude lehčí!“

Často se mi stává, že pochopím některé věci a najdu ta správná slova právě v noci, když kvůli bolestem nemůžu spát. V jedné z takových nocí jsem přemýšlela o lásce. Ano, Pán si vybral, že bude Bohem – Láskou, a rozhodl se, že nám nechá svobodu, abychom si ho sami zvolili. Nic nám nenařídil, dal nám jen rozum, abychom se mohli rozhodovat. A v tom tkví velikost Boha Lásky ‒ dal nám rozum, abychom dokázali rozlišovat. Tato skutečnost mě vážně ohromila. Nemusíte ale prodělat tuto zkušenost, abyste objevili pravou hodnotu života, stačí jen trochu rozumu a vůle k porozumění…

Každý den svěřuji všechna svá trápení i radosti do Pánových rukou, protože vím, že jsou to ty správné ruce, a obětuji je za mnoho lidí. Jednou za lidi, kteří jsou se mnou, jindy za nevěřící, protože všichni potřebujeme modlitby a podporu. Každý má Boha, Bůh je Bohem všech. A totéž mohou dělat všichni.

Dva hezké konce, které mě čekají

Vždycky jsem se modlila o milost uzdravení pro druhé lidi, ale v poslední době, když se cítím velmi špatně, se modlím také o uzdravení pro sebe. Abych byla upřímná, často myslím na to, jaký by mohl být můj život, kdybych se uzdravila, a naopak, jaké to asi bude tam, na onom světě, a co bude s mojí rodinou, jestli se vydám na tuto cestu...

Nyní totiž vím, že můj životní příběh může skončit jen dvěma způsoby: buď se úplně uzdravím, což by byl zázrak, a o toto uzdravení prosím našeho Pána, protože mám hodně plánů, které bych chtěla uskutečnit a ráda bych je uskutečnila právě já, anebo se setkám s Pánem, což je taky nádherné. Oba konce jsou hezké.

Myslím i na smrt a nebojím se jí…

Ano, během své nemoci jsem začala myslet na smrt. Nebála jsem se jí... Pokud k ní dojde, budu moci říct, že mi nevadí. Samozřejmě, že bych ráda prožila dlouhý život a uskutečnila všechny své sny, ale smrt teď vidím jako něco hezkého. Vím, že po smrti nás čeká Pán a že se k němu vrátím. Je velmi dobrý a vezme mě do náruče.

Kdyby se to muselo stát, byla bych ráda, kdyby mě Pán přijal takovou, jaká jsem, jako Giuliu Gabrieli. Ale protože se ráda elegantně oblékám, chtěla bych před ním být hezká a elegantní, prostě taková, jaká jsem. Chci mít na sobě šaty, které jsem měla na oslavě bratra Davida, jsou velmi pěkné a sluší mi. A na hlavě…, zatím nevím, jestli paruku, nebo šátek. Chci, ať mě přijme takovou, jaká jsem. Asi by to fakt chtělo šátek…, ano, bílý šátek. Kytici květin ‒ čtyři lilie, svatební květiny, s červenou růží uprostřed. Žádné šminky, vůbec nic takového. Žádnou tašku, žádné ozdoby. 

Guilia zemřela večer 19.8.2011 ve svých čtrnácti letech...

 

Související článek: Vzkaz čtrnáctileté dívky: ´Nebojte se nemocných! Potřebují vás!´