Nestojí někde v pozadí mysl, inteligence, Bůh,
co dává našemu příběhu smysl?
Každého z nás, kdo jsme kdy o sobě
a o svém místě v nesmírné bublině tohoto vesmíru
kdy přemýšleli, muselo někdy napadnout,
zda má náš příběh nějaký smysl, a pokud ano, tak jaký.
Jsem zde, s tělem utvořeným
ze stejných prvků Mendělejevovy tabulky jako okolní vesmír.
Moje tělo po smrti tak organicky přijme země, ze které jsem,
že krátká jizva hrobu se na několik týdnů zacelí natolik dokonale,
že po mně nezůstane jediná stopa.
Z prachu země jsem
a v prach země se navrátím a rozplynu.
Každého z nás muselo někdy napadnout,
proč zde jsme a zda za naším příběhem nestojí někde v pozadí
nebo mezi námi nebo tak, že nás prostupuje, mysl, inteligence, Bůh,
něco nad námi nebo jak to pojmenovat, co dává příběhu smysl.
Židovství a křesťanství přinesou myšlenku,
že to mohu oslovit,
že oné síle, inteligenci či všemu tomu,
co se skrývá za písmeny
Dieu, God, Dios nebo Bůh,
mohu říct „Ty“,
že se s tím dá mluvit.
Věřím, že nebe
políbilo zemi
Věřím, že loď Země přece jenom někam pluje,
věřím, že jsme nejen kousky hlíny vytančené ze země,
věřím, že jsme prostoupeni tím, co bychom snad mohli nazvat
myšlenka,
oceán,
teplo,
prostor,
láska,
hřejivá pokrývka vzduchu,
duch nebo dech,
vítr lehce tančící nad vodami,
který drobným vírem z prachu země uhnětl mě i Tebe.
Věřím, že vítr, dech, či duch
mohu oslovit Ty, Otče, Abba.
A že kdysi dávno nebe políbilo zemi
a myšlenka se stala tělem
a slovo oblečeno do hlíny přebývalo mezi námi,
neboť tak Bůh miloval svět,
že Slovo se stalo tělem.
To je moje náboženství.
