Naučit se "ze zvyku" jednat dobře...
David Hume říkal, že člověk není ani tak živočich rozumný, jako spíš živočich zvykový, že co nás skutečně vede v denním životě, jsou naše zvyky. Nerozhodujeme se přece vteřinu za vteřinou – to bychom se vůbec k ničemu nedostali. Když ráno uslyšíš budík, taky se nezačneš svobodně rozhodovat, jestli chceš vstát nebo ne, probíhá to úplně automaticky.
Zvyky jsou důležité! Ony jsou tím, co v našem životě tvrdí muziku. Nejde o to, že se nám někdy podařilo cosi dobrého udělat, ale spíš stát se člověkem, který vždycky, pravidelně, automaticky, už ze zvyku pomáhá, má soucit s druhými, nehádá se, nezvyšuje zbytečně hlas…
Člověk nemůže své chování ani tak ovlivnit
jako spíš ovlivňovat...
Naše duševní hospodářství bych nepřirovnal k jízdnímu kolu, kde zatočíš řídítky a jedeš nově určeným směrem, ale spíš k zaoceánskému parníku, kde kormidelník otočí kormidlem, ale kolos jede dál v původním směru, dlouho tak jede, až se pomalu, pomaloučku začne vychylovat. K otočení takové lodi potřebuješ čas a prostor.
V Česku nemáme moře, takže to není tak dobrý příklad, ale já jsem se v Japonsku setkával s plavidly často - a tak se skutečně někdy stane, že potrhlý kormidelník narazí s lodí do mola. Myslí si, že loď ještě zatočí, ale začal s celým manévrem pozdě a naboural.
Je to otázka sebereflexe, hlavní věc je všímat si v životě toho kompasu a kurzu, který máš držet. Jestli ta loď míří z Tokia přes Tichý oceán do Los Angeles, je potřeba od začátku hlídat každou minutku odchylky, abychom nepřistáli v San Francisku nebo ještě někde dál.
