Za potřebou vítězit se skrývá strach

Nejdřív voják, 
pak ochránce mentálně postižených

Od mého dětství až dosud jsem prožíval tři velice odlišná období. Když mi bylo třináct, vstoupil jsem k námořnictvu a strávil osm let ve světě, kde jsme se museli vyhýbat slabosti za každou cenu. Vyžadovalo se od nás, abychom byli zdatní a rychlí, abychom stoupali v žebříčku úspěšnosti. 

Tento svět jsem opustil a otevřel se mi jiný – akademický svět myšlení. Mnoho let jsem studoval filozofii. Napsal jsem doktorskou práci a zahájil jsem kariéru vysokoškolského učitele. A znovu jsem se ocitl ve světě, kde jsem se musel vyhýbat slabosti, nevědomosti a neschopnosti – výkonnost byla vším. 

A pak jsem ve třetím období svého života objevil lidi, kteří jsou slabí, mají mentální handicap. Zasáhl mě nesmírně rozsáhlý svět bídy, slabosti a křehkosti, s nímž jsem se v nemocnicích a domovech pro mentálně postižené setkal. Odešel jsem ze světa teorií a idejí, abych objevil, co skutečně znamená být člověkem, být mužem nebo ženou. 

Učili mě, jak usilovat o povýšení, soutěžit, být nejlepší. 
Přišlo mi to naprosto přirozené.

Když jsem sloužil u námořnictva, učili mě dávat druhým rozkazy. Přišlo mi to naprosto přirozené. Celý život mě učili, jak šplhat po žebříčku nahoru, usilovat o povýšení, soutěžit, být nejlepší, získávat ceny. A k tomuto všemu nás vede současná společnost. Když to tak ale děláme, připravujeme se o společenství a vzájemnost s druhými. Během dalších let mého života mě ovšem učili a uzdravili lidé, kteří jsou nazýváni mentálně postižení a s nimiž žiji v komunitě Archa. Naučili mě, že za potřebou vítězit se skrývá můj vlastní strach a obavy, strach z toho, že ztratím na své hodnotě a budu odsunut stranou, strach otevřít své srdce a tváří v tvář druhým lidem, sužovaným bolestí, být zranitelný a cítit se bezmocný. I mě sužuje bolest, zranění v srdci.

Zjistil jsem, že i v mém vlastním srdci 
se ukrývají obrovské síly temnoty a nenávisti

Zjistil jsem totiž cosi, co mě předtím nikdy ani nenapadlo: že i v mém vlastním srdci se ukrývají obrovské síly temnoty a nenávisti. V jistých okamžicích, při únavě nebo stresu, jsem pozoroval, jak ve mně roste nenávist a schopnost ublížit někomu, kdo je slabý a dráždí mě. Myslím, že právě to mě nejvíce zaskočilo – zjištění, kdo skutečně jsem, a uvědomění si, že poznat sám sebe možná vůbec nechci. Nechtěl jsem připustit, že by ve mně mohlo být tolik negativního. 

A tak jsem se musel rozhodnout, zda budu dál předstírat, že je se mnou všechno v pořádku, a ponořím se do hyperaktivity, nových projektů, u nichž na všechno to negativní budu moci zapomenout a jimiž ostatním dokážu, jak jsem dobrý. Elitářství představuje nemoc, která trápí každého z nás. Všichni chceme být v týmu, který vítězí. Právě tato skutečnost je kořenem všech podob diktátorství a rasismu. Důležité je být si těchto sil ve vlastním nitru vědom a usilovat o to, abychom se od nich osvobodili a zjistili, že ten nejhorší nepřítel není někde venku, ale v našem vlastním srdci!

Zvykli jsme si slýchat, že slabí potřebují silné. To je zřejmé. Vnitřní jednota a uzdravení však nastávají tehdy, když si silní uvědomují, že sami potřebují slabé. Slabí lidé probouzejí a zjevují srdce, probouzejí energii něhy a slitování, vlídnosti a společenství. Probouzejí zdroj života… Ano, zlomení a utlačovaní lidé mě toho hodně naučili a radikálně mě změnili. Pomohli mi pochopit, že k uzdravení může dojít jen ve spodní části žebříčku, ne nahoře. 

Vydat se po cestě vstříc uzdravení

Do tohoto všeho vstupuje Ježíšovo poselství jako skutečně radostná zvěst. Nejedná se totiž především o sérii zákonů, které musíme dodržovat. Víra je především zkušenost láskyplného setkání s Ježíšem ve víře a něžnosti. Toto setkání nám dává poznat, že jsme v Božích očích vzácní. 

Negativní obraz, který sami o sobě máme, nad námi postupně ztrácí svou moc. Když odhalíme, že nás Bůh miluje, můžeme si sami začít víc důvěřovat a naše srdce se vydá po cestě vstříc uzdravení navzdory tomu, že nás i nadále tíží spousta neproměněných slabostí a omezení. Z této zkušenosti pramení naděje. Boží volání je v nás přítomné jako semeno. Společně s dalšími lidmi můžeme růst ve společenství těch, kdo věří v Ježíše.