U Ježíše je na prvním místě
to pozitivní
Co je nám bližší? Je to spíš zákonická snaha o vlastní přičinění o spásu nebo důvěra v Boží milosrdenství?
Možná je to spíš ta kupecká představa vykoupení, která nám jakoby vkládá osud do vlastních rukou, zatím co důvěra v Boží milosrdenství vyžaduje víru. Víru v Boží milosrdenství, což se neobejde bez osobního vztahu k Ježíši, bez snahy utvářet svůj život s ním a ovšem i bez ochoty riskovat určitou nejistotu. Bez tohoto kroku ale člověk není skutečně svobodný.
V podobenství o cizoložné ženě (srov. J 8, 1-11) přitáhli farizejové před Ježíš ženu dopadenou při hříchu. A Ježíš ji napřed nechá vyslýchat a její soudce též, a pak říká kdo je bez hříchu, hoď po ní první kamenem. Neříká, ona nic neudělala. Neříká, to je drobnost, nechte to být. Nebagatelizuje to, co se stalo. Říká: jdi a už nehřeš…
Spíš než na rozebírání hříchu bychom se měli víc zaměřit na hledání Božího království. „S nebeským královstvím je to jako s králem, který vystrojil svému synovi svatbu.“ (srov. Mt 22,1-10) U Ježíše je na prvním místě to pozitivní. Ne smrt. Ne odpuštění. Ne satisfakce. Ale svatba. Oslavení člověka. Vždyť král poslal služebníky, aby svolali pozvané na svatbu. To jsme my. My jsme pozváni na svatbu.
Bůh nás stvořil
k radosti
Ten příběh o králi a pozvaných na hostinu ovšem pokračuje neslavně. Král poslal služebníky, aby svolali pozvané, ale oni nechtěli přijít. Neměli čas.
Ve Stráži pod Ralskem udělali komunisté z kostela sklad komunálního zboží, vany, klozety umyvadla… Jednu postranní loď přepažili a tam se konaly bohoslužby. Vojmír Vokolek tam namaloval tuhle scénu: Sedí tam Kristus, sedí tam lehká děva, dělňas s Rudým právem v kapse a oknem tam nahlížejí pánové s mitrami a zlatými kříži. Mnoho kněží to už chtělo zabílit. A přitom maluje evangelium. Ono to tam tak je, ale když se to namaluje, najednou ta malba křičí.
Ano, a tam už začíná vzdor, odpor vůči Bohu. Tam už člověk začíná být svévolníkem. Co myslíš, věděl Bůh, když plánoval stvoření člověka, jak to dopadne? A pokud ano, a já si myslím, že to věděl, tak proč to podnikal?
Proč tedy?
Když se křtí dítě, mažeme ho křižmem. Je to starý zvyk – křižmem se odpradávna mažou králové, kteří nastupují na trůn. Dřív, ve starověku, nebyly žádné koruny, ale bylo křižmo – balzám smíchaný s olivovým olejem, a to byl symbol ušlechtilosti. My mažeme křižmem každé dítě, protože každé má s Kristem kralovat. A to je nádherné: Bůh nás stvořil k tomu, aby nás oslavil. Jsme vybráni, jsme stvořeni k oslavě. Směřujeme k radosti.
Bůh nezná jiné než láskyplné vztahy. Bůh nejí nijak jinak živ než tímto vztahem. A jestli říkáme něco o všemohoucnosti Boží, mluvíme o všemohoucnosti lásky. A když to promýšlíme poctivě, tak všemohoucnost lásky se rovná bezmocnost. Všemohoucnost lásky spočívá v tom, že pro ty, které máte rádi, uděláte všechno do posledního dechu.
Co se s námi stane? Jak je to v Božím plánu? Stojí za to o tom přemýšlet, i přes tolik hrůz, jimiž lidstvo prochází. Asi ta budoucnost stojí za to, když ji Bůh chtěl, přestože věděl, kolik lidí to odmítne.
