Raději zemřu na útěku,
než se vrátit zpět ke komunismu!
Mlha opět na několik vteřin ustoupila. A vtom jsem uviděl cosi neuvěřitelného. Hrůzou jsem vytřeštil oči. „Pane Bože, ne!“ vyhrkl jsem zoufale. „To přece nemůže být pravda!“ Pravda to ale byla. Místo pobřeží jsem uviděl – Blagin, naši ruskou loď! Po třech hodinách utrpení v ledové vodě, totálně vyčerpán, jsem se ocitl na místě, odkud jsem při svm útěku vyplaval!
Vyrazilo mi to dech. S něčím takovým jsem ani ve snu nepočítal. Co teď? Jasné světlo, které dopadalo na hladinu z lodních okének, hřálo a vábilo. Mohl bych říci, že jsem spadl z paluby. Loď bláznivě tancovala na vlnách; tohle vysvětlení by bylo naprosto věrohodné. Vytáhli by mě z vody, zabalili do dek a dali by mi teplé jídlo. A byl by konec tohoto hororu. Ale bylo to opravdu tak jednoduché? Neúnosné skutečnosti, před kterými jsem právě utíkal, by mi ztrpčovaly celý zbytek života. Co dělat? Pokusit se plavat ještě jednou k pevnině? Byl jsem nervově i fyzicky totálně vyčerpaný. Jak dlouho bych ještě mohl vydržet v ledové vodě? Počítal jsem nejvýš čtyři hodiny, a z toho tři už uplynuly.
Promrzlý na kost jsem promýšlel svou situaci. Rozhodl jsem se, že raději zemřu při pokusu najít skutečný život, než bych měl pokračovat v tom předchozím. Nevrátím se, nemohu se vrátit! I kdybych se měl utopit, nic na světě mě nepřiměje, abych se vrátil ke starému způsobu života!
Obrátil jsem se k Bohu, kterého jsem neznal
S nepatrnou nadějí jsem se znovu vzdaloval od lodě. Myslel jsem na doklady, které jsem měl v opasku. Najde je někdo? Dozví se někdo mé jméno? Můj příběh? Myšlenky mi divoce vířily hlavou. Od svých šesti let jsem byl sám, bez matky, bez otce. Musím i sám zemřít v obrovském oceánu? Pokoušel jsem se udržovat směr. Kde může být pobřeží? Tímhle směrem? Anebo jiným? Jak bych to mohl tušit, když jsem viděl jen pár metrů před sebe? Plaval jsem v kruhu a zoufale jsem se rozhodoval pro nějaký směr. V té chvíli jsem si uvědomil, že jsem ztracený, beznadějně a definitivně ztracený.
„Sergeji,“ mluvil jsem sám k sobě, „je s tebou konec. Zemřeš. Nikdo o tobě neví. Nikdo o tebe nemá zájem, nikdo se o tebe nestará, ani živá duše.“ Vychovali mě v duchu Marxe, Engelse a Lenina. To byli moji bohové. Třikrát jsem poklekl v Moskvě před bezduchým Leninovým tělem a modlil se k němu. On byl mým bohem a učitelem. Teď, v posledních minutách mého života, se můj duch obrátil k Bohu, kterého jsem neznal. Instinktivně jsem se modlil: „Bože, nikdy jsem nebyl na této zemi šťastný. Jestli teď zemřu, moc tě prosím, přijmi mou duši k sobě. Třeba se tam pro mě najde trochu štěstí a pokoje, Bože. Neprosím tě, abys zachránil mé tělo. Ale až teď klesne na mořské dno, vezmi k sobě do nebe mou duši. Prosím tě, Bože! Moc tě prosím!“
Najednou jsem cítil novou sílu
Zavřel jsem oči v přesvědčení, že nastal konec. „Je po všem,“ říkal jsem si, „teď už můžu spát.“ Uvolnil jsem se a přestal plavat. Bylo po boji…
Najednou jsem ucítil, že se se mnou děje něco neobyčejného. Přestože jsem byl totálně vyčerpán, začal jsem pociťovat, jako by se v unavených ramenou začaly probouzet síly. Cítil jsem mocná a milující ramena živého Boha jako nebeskou bóji. Nebyl jsem věřící! Nikdy předtím jsem se nemodlil! Ale v této chvíli jsem ve svém ochablém, promrzlém a mokrém těle zřetelně cítil novou sílu. Opět jsem mohl plavat! Ruce, ještě před chvilkou těžké jako olovo, mě nesly k břehu! Byl jsem čtyři a půl hodiny ve vodě.
Nejpodivuhodnější na celé události bylo však to, že jsem najednou přesně věděl, kterým směrem mám plavat! I když vlny se mnou házely sem a tam, věděl jsem přesně, kterým směrem je pevnina.
