Všichni disponujeme nějakou silou. Dokonce i churaví a staří lidé. Jen chtějí-li a vědí-li nač. Máme-li stanovený konkrétní životní cíl, jde pak jen o to "Jak toho mohu dosáhnout?" Jednou z hlavních překážek dosažení cíle může být chybějící sebedůvěra a malá úcta k sobě samému. Kdo si věří málo nebo vůbec ne, své úkoly mnohdy úspěšně nedokončí, protože nedokáže zmobilizovat svou vnitřní energii. Kdo se ale na druhé straně odvažuje zase až příliš mnoho, s velkou pravděpodobností rovněž ztroskotá. Věřit si, pokusit se o něco nového a neznámého (a bez přílišných pochybností tomu také věnovat veškerou energii) je důležitý krok k dokončení realizace dobrých věcí.
"To neznám", "To jsem ještě nikdy nedělal"
Kdo často myslí nebo říká: "To neznám", "To jsem ještě nikdy nedělal", "Na to jsem moc starý", "Na to bych musel být chytřejší", programuje si už dopředu neúspěch. Přezkoumejte, prosím, zda takovéto výroky nejsou jen výmluvami: cítíte, že byste to již dokázali - ale váháte, protože se obáváte, že se to pokazí nebo že to bude znamenat určitou námahu?
Kdo nic nedělá, nic nezkazí
Při všem, co konáme, prožíváme dvojí skutečnost: přejeme si úspěch a obáváme se selhání. Je to vztah k sobě samému, co úspěch přitahuje, respektive maří.
Úspěšní lidé čerpají podstatný díl svého výrazného vědomí vlastní ceny ze svých schopností. Něco určitého znají zvláště dobře - a tím něčím určitým jsou pro ostatní lidi vysoce atraktivní. Jsme sice zvyklí na to, že se definujeme především svým povoláním, ale naše záliby a koníčky přehodnocením práce nabývají pro naše sebevědomí čím dál většího významu. Umí-li někdo obzvláště dobře truhlařit nebo péci, provozuje-li hudbu nebo pomáhá druhým, umí-li organizovat cesty nebo slavnosti, hrát divadlo či pěstovat orchideje - to vše poslouží jeho osobní a sociální kompetenci. Vždy, když někdo dobře rozumí "své věci", je zajímavý. Jestliže svou kompetenci nabízí, nikoli vnucuje, dokonce požívá úcty. A pomáhá-li druhým k tomu, aby i oni získali na kompetentnosti, stává se možná až milovaným.
Rozšiřovat si obzory, učit se stále něco nového
V psychoterapii vždy znovu doporučujeme, aby si lidé hledali "pole působnosti", které by mohli - přiměřeně svým talentům a sklonům - "obdělávat", aby pak mohli svážet žeň. Doporučujeme, aby si lidé rozšiřovali obzory. Protože mnozí neúspěšní lidé jsou totiž také líní a liknaví, odmítají námahu a nasazení; nebo jednoduše nevěří, že mají pro něco talent. Úspěšní lidé se nikdy nepřestávají učit. Stanou-li se v něčem "mistry", v následující věci se opět stávají "učedníky".
Zpracováno podle knihy K. E. Buchmanna Cesta k úspěchu,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy nalezenete zde.
Redakčně upraveno.
Doplňující text k tématu:
Kdo nic nedělá, nic nezkazí
"Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: "Jeden člověk se chystal na cesty: zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, podnikavě jich využil a vyzískal pět dalších. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi jámu a peníze svého pána ukryl.
Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování.
Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle - dalších pět jsem vydělal. Pán mu řekl: Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.
Přistoupil i ten druhý, který dostal dvě hřivny, a řekl: Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle - další dvě jsem vydělal. Pán mu řekl: Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. pojď se radovat se svým pánem. Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.
Pán mu odpověděl: Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů." (Mt 25,14-30)
Mnoho lidí se snaží žít svůj život tak, aby jim nikdo, ani Bůh, nemohl nic vytknout. Hlavně neudělat chybu, nic nezkazit. A tuhle svojí rádoby spravedlnost umíme odůvodnit a zaštítit podobně jako služebník v podobenství.
Služebník v evangeliu alespoň upřímně přiznává, že měl strach. Strach z chyby a selhání je vlastní i nám. I nás ochromuje a vede k pasivitě.
To, že jsme nic extra nepokazili, ještě neznamená, že svým životem naplňujeme Boží představu. Bůh nás nepovolal k tomu, abychom seděli na gauči a nezhřešili.
Bůh i nám svěřil svoje dary a očekává, že je vezmeme vážně a použijeme je, aby mohly přinést užitek. Možná nevyjde úplně všechno, ale jsme povoláni to risknout.
Osobně si myslím, že pán v podobenství by měl větší radost, kdyby služebník hřivnu použil a nevyšlo to, než z toho, že mu hřivnu zakopal. Nezakopejme svoje hřivny.
(Převzato z rubriky Téma týdne)
