Z knižního rozhovoru s P. Karlem Fořtem (* 8.11. 1921 Rožmitál + 21.1. 2014 České Budějovice). Otec Karel prožil napínavý a plodný život exulanta, který musel obstát v mnoha nových a nepředvídaných situacích a režimech. Na základě svých protikladných zkušeností dokázal nabízet neotřelé pohledy na život, víru a církev. 

Dosáhl jste věku, jemuž se říká „podzim života“?
Stáří se dnes lidé obvykle obávají.
Vidíte v něm i nějaké přednosti?

Starý člověk má životní i dějinné zkušenosti, které se mohou těm mladším hodit. Čím déle se na tomto světě dívá kolem sebe, tím více věci dává do souvislostí a přemýšlí o nich. Jeho pohled má proto cosi do sebe. Mnozí z římských historiků uvádějí jako jeden z pramenů „svědectví starců“. Také naši předkové oceňovali zkušenost stáří – říkalo se tomu „moudrost starců“. Stáří dává člověku více volného času, aby se mohl životem hlouběji zabývat a formulovat své zkušenosti. A pak už záleží jen na mladých, zda jeho poznatky ocení, nebo jimi pohrdnou – a promarní tak příležitost neopakovat chyby svých otců.

Další pozitivní hodnotou stáří je lidské zrání. Patří k tomu i všechny jeho těžkosti, hlavně nemoci. Na Slovensku se říkalo „staroba sama choroba“, zatímco v Čechách se užívá úsloví „proti věku není léku“. Ale i ta poslední zkušenost člověka, zkušenost s utrpením, je určitou devizou – má nás připravit, abychom dozráli k tomu, co nás podle naší víry čeká. Stáří učí člověka také pokoře. Když byl ještě při síle, zakládal si na tom, že nikoho nepotřebuje. Pak přijde stáří, nemohoucnost a on najednou potřebuje někoho, kdo by mu pomohl. Kolikrát je to velké ponížení, když si něco nemůžete udělat sami a musíte si to vyprosit, vyžebrat či zaplatit. 

A nakonec ke stáří patří i to, že je člověk na tomto světě stále více osamocen – aspoň pokud se týká vrstevníků a přátel. To samozřejmě proměňuje jeho pohled na smrt. /.../

Do jaké míry to, co jste viděl, měnilo a posouvalo vaši víru?

Určitě ji to někam posunulo. Člověk se vyvíjí, jinak zakrní – což platí i v náboženském životě. Sv. Pavel to krásně vyjádřil slovy: „Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě…“ V průběhu života jsem musel své náboženské představy doplňovat a opravovat, to je přirozené. Je bohužel tragédií některých křesťanů, že představy přijaté v dětství se u nich dál nevyvíjely. Když pak přišla životní krize, jejich dětská víra ten nápor nevydržela a oni opustili nejen ji, ale i křesťanství.

Hledíte tedy do budoucna s nadějí?

Náš svět se bude pořád měnit (jako ostatně vždycky), toho se nebojím. Věřím, že církev „brány pekelné nepřemohou“ a že evangelium v sobě nese cosi trvalého, co odpovídá lidské přirozenosti. Každý člověk může vstoupit do jedinečného vztahu s Bohem. Z dobrodružství víry není nikdo předem vyloučený. A to je přece úžasné!

Svět nebude nikdy rájem, byť se o to budou různé ideologie vždy znovu a neúspěšně snažit, ale na druhé straně – „až se nám cíle zašeří a v temnu nás hrůzy jmou“ (jak se zpívá vjedné poutní písni), pořád zde zůstává Boží láska, ve kterou věříme. Vždyť jen s vědomím, že náš osud je v Božích rukou, se dalo prožít minulé století se všemi jeho hrůzami.