Vyprávění učitelky z dětského domova...

Jdeme s dětmi na procházku. Vzala jsem jich pár do kina. Jdeme přes náměstí a děti se baví o filmu, na který jdeme. Těší se. Snad nikdo se neumí tak těšit jako malé děti. Celý svět je pro ně tajemstvím – a děti v dětském domově bývají někdy vděčné i za pohled, obyčejný pohled, jakého si děti v obvyklé rodině nevšimnou.

Na náměstí u kašny je maminka s dítětem. S malým dítětem. A dítě pláče, pláče. Díváme se na ně. Maminka s dítětem je pro ně zajímavější než cokoli jiného na náměstí. K mamince a plačícímu dítěti přistupuje nějaký pán a něco dítěti říká. Dítě ale pláče, pláče a pláče.

Jedno z dětí, které jdou se mnou, se ke mně obrátí a dlouze se na mě dívá. Asi uvažuje, jak by se mělo zeptat. Po chvíli mi říká: „Proč to děťátko pláče?“

Pokrčím rameny. Malé děti pláčí. Prostě si zapláče a já neumím pochopit, proč. Snad si cvičí hlasivky. Děti se se zájmem dívají na plačící dítě. I ony si občas zapláčí. 

Jiné z dětí, které provázím, se na mě podívá hlubokýma, nechápavýma očima. A řekne: ​„Proč pláče, když má rodiče?“