Z části jsem sešla a napůl sklouzla strmý kopec vedoucí k velké modré bráně sirotčince a zaklepala jsem na železná vrata.
„Jsi v pořádku, dítě? Nestalo se ti nic? Nepotřebuješ pomoc?“ otázala se vlídně řeholní sestra, když mi otevřela. Na sobě měla modrobílý hábit, jaký nosila Matka Tereza a jaký si oblékají všechny sestry patřící k Misionářkám lásky.
„Ne, sestro, jsem v pořádku,“ odvětila jsem. „Bratranec Ganza mi pověděl o vašem sirotčinci, a tak jsem přišla za dětmi. Dovolíte mi, abych se s nimi setkala?“
Sestra mě pozvala dovnitř a zavolala jinou sestru, aby dětem oznámila, že mají návštěvu. Zatímco jsme se bavily venku na dvoře, viděla jsem, jak zoufalá situace v sirotčinci panuje. Na pozemku se válely odpadky a rozbité sklo. Všude byly patrné známky válečného bombardování. Nad městem visely mraky a temné odpolední světlo naplňovalo sirotčinec smutkem, který jsem cítila až v kostech. Ostře s ním kontrastovala srdečná a přívětivá tvář sestry.
Neušel jí můj pohled, když jsem se rozhlížela po zpustošeném dvoře, a jen poznamenala: „Děláme, na co nám síly stačí. Každý den nacházíme u dveří děti a nemluvňata. A je jich mnoho... Děláme pro ně, co je v našich silách a co nám poskytne Bůh. Ale to, co jim v tuto chvíli dát musíme, je trocha jídla a hodně lásky. Nejvíc potřebují lásku. Proto doufám, že jí máš hodně a můžeš ji rozdávat.“
Se svolením převzato z knihy: Odpustila jsem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
