Sestře Bertwině je dnes už přes devadesát a je to jediná Němka v jednom jihokorejském klášteře. Při našem prvním setkání mi živě vyprávěla, jak kdysi jako mladá řeholnice pracovala v Severní Koreji a jak tam v padesátých letech byla komunisty vězněna. Tak strávila skoro celých pět let nejprve ve vězení a potom v zajateckých pracovních táborech. Některé její družky zemřely v té době hladem, zimou a týráním, ale ona to všechno přežila. Už brzy poté, co se dostala na svobodu, vybudovala s ostatními sestrami v Jižní Koreji nový řeholní dům.
Zeptal jsem se jí, jestli dokázala odpustit svým trýznitelům. Přikývla. „Ale ano, to už jsem dávno udělala.“ Tím se osvobodila od vlastního vzteku a dokázala začít znovu hledět vstříc budoucnosti. Za vzor si zvolila Ježíšovu modlitbu na kříži: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ A ještě dodala, že někteří z věznitelů koneckonců přece jen ukázali i lidskou tvář a že jiní byli k brutálnímu chování přinuceni.
Ten, kdo dnes pozná nezatížené a otevřené chování sestry Bertwiny, stěží by považoval za možné, že tato žena toho má tolik za sebou. Poznávat lidi, jako je ona, pro mě vždycky znamená s ničím nesrovnatelné obohacení. Zjevně do hloubky pochopila, co měl Ježíš na mysli, když nás učil milovat nepřátele. V takové lásce se nejedná jen o nějaké emoce, nýbrž o to, skutečně si vážit druhých, i v situacích, kdy se nám to zdá zhola nemožné.
Učedníci byli znovu a znovu fascinováni bezpodmínečnou láskou, s jakou Ježíš přistupoval k druhým lidem. Každý si tehdy uvědomoval, že tohle je něco naprosto nového. Tady není nějaký Bůh, který by si puntičkářsky zaznamenával každé naše nejdrobnější selhání, jen aby nás pak mohl jako přísný soudce potrestat. Tady se totiž setkáváme se silou lásky, která je v pravém smyslu slova silnější nežli nenávist a zklamání, nežli lež a smrt.
Z knihy: Notker Wolf, Miluji svobodu,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Redakčně upraveno
