Co si počít s úplně cizí ženou, na kterou nemám čas?
Někdo mi vytrvale klepal na dveře. Když jsem je otevřela, spatřila jsem unavenou, vychrtlou ženu s rozcuchanými vlasy. Byla to má stará přítelkyně Mitty, kterou jsem neviděla šestnáct let. Přivedla s sebou dívku, která se velmi pasivně posadila na můj gauč a hleděla do země. Byla to její mladší sestra Monika, která se prý před několika dny pokusila o sebevraždu. Spolykala přípravek na hubení hmyzu, ale nějak to přežila. Mitty mi dále řekla, že Monika s nikým nemluví a odmítá jíst. Asi po hodině odešla. K mému zděšení mi tam ale Moniku nechala.
Předpokládala jsem, že se vrátí a že si Moniku opět odvede. Míjely ale hodiny a Mitty se nevracela. Z hodin se staly dny – a po Mitty ani vidu, ani slechu. Na něco takového jsem nebyla připravena. Zaskočilo mě to natolik, že jsem nedokázala ani jasně myslet. V našem indickém městě není ani krizové centrum, ani žádná linka bezpečí, útulek pro ženy, organizace Anonymních alkoholiků, ba ani psychiatr. Co si mám pro všechno na světě – či spíše pro všechno na nebi – s touto ženou počít? Byla jsem plně zaměstnána, pracovala jsem dvanáct hodin denně, šest dnů v týdnu. Co jsem si měla počít s úplně cizí ženou, na kterou nemám čas a kterou nechtěla její vlastní rodina? Neměla jsem ani žádný pokoj navíc.
Byla ve stavu hlubokého odmítnutí a beznaděje
Posadila jsem Moniku k oknu v mém pokoji, kde měla k dispozici skládací postel, židli a malý stolek. „Dáte si trochu kávy?“ zeptala jsem se mírně. Neřekla nic a složila se na postel. Ležela tam celý týden. Pohnula se jen občas a hleděla do stropu mrtvým, nepřítomným pohledem.
Každý den jsem ji přinutila, aby si vzala alespoň trochu ovocné šťávy. Zhltla ji beze slova. Ledové zdi, které kolem sebe vztyčila, byly neproniknutelné. Podle všeho ji mrzelo, že se jí pokus o sebevraždu nezdařil. Rozhodla se tedy, že se umoří hladem. Naléhavě potřebovala něco sníst. Nabízela jsem jí sendvič, popcorn, zmrzlinu, ba i lahodné kuře Tandoori, kterému málokdo odolá. Z práce jsem se vracela tak unavená, že se mi ani nechtělo mluvit, natož vařit večeři. Říkala jsem si: Jak by mohl člověk, který vůbec netouží po životě, pociťovat fyzický hlad? Její ledové mlčení a zachmuřený pohled prozrazovaly, že se v ní nahromadila nenávist. Byla v dokonalém zajetí hlubokého odmítnutí, beznaděje a naprostého zoufalství. Netušila jsem, zda vůbec někdy promluví. Dny míjely a já jsem na ni mluvila, i když mi neodpovídala.
Minuly týdny. Jednoho dne, kdy jsem výjimečně zůstala doma, nalezla odvahu a odkryla mi něco ze svého rozbitého nitra. Říkala, že by se raději vůbec nenarodila. Podobně jako její mnohé sestry byla nechtěným dítětem. Její otec se hněval, že neměl syna. Byl to násilnický člověk plný nenávisti, který si na ní vyléval své roztrpčení a vztek. Její matka byla prostá žena v domácnosti, která snášela urážky svého manžela. Všechny Moničiny starší sestry se provdaly a ona jediná zůstala doma. Monika často prchala z domova, aby unikla otcovu hněvu. Přidala se k partě, kde se setkala s alkoholem a s drogami. Neměla nikoho, kdo by jí v životě poradil. Sourozenci s ní nechtěli mít nic společného. Drogy ničily její inteligenci a alkohol ji zotročoval, ale Monika s tím nedokázala přestat. Ocitla se ve slepé uličce.
Netušila jsem, co si s tím vším počít a jak pomoci někomu, koho vlastně neznám. Jak v ní mohu probudit vůli k životu, když si přeje zemřít? Jak mohu pomoci někomu, kdo nenávidí sám sebe, svou rodinu, celý svět a nakonec i mně, která se ji snažím přimět k životu? Jak mohu milovat takové stvoření nehodné lásky, které se snaží zničit sebe sama? Jak dlouho ji mám u sebe trpět?
Svůj hněv si vylévala na mě
Jednoho dne mi nechala Monika na stole vzkaz, že už nemůže dál žít. Kde bych měla začít hledat někoho, kdo nechce být nalezen? Zachovala jsem se podobně jako již mnohokrát od chvíle, kdy Monika přišla pod mou střechu: Poklekla jsem a zoufale jsem Boha prosila, aby ji nepustil. Vrátila se po hrozných osmačtyřiceti hodinách v šatech pokrytých zaschlým blátem. Řekla mi, že šla temnou nocí k velké přehradě na kraji města. Chtěla se v ní utopit, ale nedokázala to. Udělala jsem jí kávu, poslouchala jsem ji a chvěla jsem se úlevou. Snažila jsem se ji vzít k psychologovi do sousedního města, ale Monika neměla vůli.
Jednou odpoledne se polila benzínem, který našla u mě v komoře, a chtěla se zapálit. Stála uprostřed kuchyně, politá benzínem a se zápalkami v rukou a nadávala mi. Svůj hněv si vylévala na mně. Prosila jsem Boha, aby mi pomohl ji zastavit. V podobné situaci jsem ještě nikdy nebyla. Nikdy jsem takto nezápasila. Nějak se mi podařilo jí zápalky vzít. „Proč mě nenecháš zemřít, ty blázne!“ křičela na mě. „Je to můj život!“ Nakonec se zhroutila a rozplakala se. Odvezla jsem ji do nemocnice, kde si ji pár dnů nechali. Nikdo si ale pro ni nepřišel, přestože tři z jejích sester věděly, kde je. S velkou hrůzou jsem se připravovala na to, že si ji vezmu zpátky k sobě. Rozhodla jsem se, že to zkusím ještě jednou, naposledy. Pokud bude ochotná vrátit se k léčbě, vydrží ji a dá najevo, že to myslí vážně, pomohu jí. Moje matka se spolu se mnou modlila za Moniku, nad Monikou a s Monikou.
Obrat, který způsobil Hospodin
Jednoho večera jsem četla nahlas svůj oblíbený 91. žalm: „Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. Říkám o Hospodinu: ‚Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v něhož doufám‘“ (verše 1–2). Monika poslouchala. A s velkým zájmem.
O několik dnů později jsem četla list Filipským 4,13: „Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ Řekla jsem jí, že musí skoncovat s drogami a léčit se. Neodpověděla mi, ale tušila jsem, že o tom vážně přemýšlí. Nedlouho nato mi Monika řekla, že Boha nikdy nepoznala, že ho nepotřebuje a že na něj nedbá. „Žádný Bůh není, a i kdyby byl, tak jsme mu lhostejní. Jemu na nás nezáleží!“
"Dbal na tebe natolik, že tě přivedl k mým dveřím,“ oponovala jsem jí. „Cožpak jsem o tebe nepečovala? Cožpak jsem tě vyhodila?“ Tentokrát se nesnažila potlačit pláč. Plakala celou noc.
Za úsvitu jsem prosila Boha, aby se ujal jejího ducha, její mysli a jejího těla…, celého jejího života. Poprvé sklonila spolu se mnou hlavu k modlitbě a obrátila se k Bohu, o němž se domnívala, že neexistuje.
Proces uzdravení začal velmi zvolna. Monika začala dobře jíst a dobře spát. Po více než roce intenzivního zápasu zvítězila nad alkoholem a nad drogami. Jednoho dne jsem ji vzala na návštěvu k jejím příbuzným. Byli velice překvapeni, když ji spatřili. Její matka na ni nevěřícně zírala. Následovaly dva roky, kdy Monika přicházela a odcházela. Mluvila o tom, jak jí Ježíš změnil život, i o tom, jak bylo těžké osvojit si nový životní styl, k němuž patří sebekázeň. Milovala Žalm 121,3: „Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání.“
Trvalo ještě tři dlouhá léta, než Monika vydržela v nějakém zaměstnání. Měla-li jsem pomoci někomu, kdo byl v tak zoufalé situaci, musela jsem velmi spoléhat na Boží lásku, na jeho moudrost a vedení. Tímto způsobem jsem se nikdy o nikoho nestarala. Nebylo snadné prokazovat lásku člověku, jenž vás odmítá, vydržet nesnesitelné pokušení všechno to vzdát, každou noc se strachovat a neustále se modlit. Dny se změnily v týdny a týdny v měsíce. Jen díky nezměrné Boží milosti jsem mohla prokazovat lásku, přijetí a podporu. Bůh je však k dispozici všem svým dětem na celém světě - byl k dispozici i mně - a hlavně - Monice.
