Ježíš praví: „Sobota je pro člověka,
a ne člověk pro sobotu.“
(Mk 2,27)
Stanovujeme si různá pravidla, předsevzetí a rituály ve snaze dát svému životu řád.
Někdy nám taková ustanovení mohou pomoci, někdy nás ale mohou zotročovat.
Pravidla a rituály jsou pro člověka,
a ne člověk pro ně
Rádi si vytváříme vnitřní zákony. Nutíme se ke každodennímu běhání, ke zdravé výživě a zkoušíme nejrůznější metody slibující nám zdravý způsob života. Nebo si vytvoříme rituály, jejichž pomocí dáváme řád každodennímu životu a otevíráme se Bohu.
Mnozí lidé si stanoví vlastní systém pravidel a když se jim nedaří je plnit, trápí je špatné svědomí. Trápí se, že si nedokázali najít chvilku jít si zaběhat nebo že si dali něco nepříliš zdravého k jídlu. Často však přitom zapomínáme na to, že všechny tyto metody a rituály jsou tu pro člověka, a nikoli člověk pro ně.
Ježíšův princip
nás osvobozuje od strachu
Ježíš relativizuje jakékoliv metody. Neodmítá je, ale na pravidle o svěcení soboty (důležitém příkazu pro Židy) ukazuje, že na prvním místě stojí vždy člověk. To je to nejdůležitější hledisko, pomocí něhož bychom měli přezkoumat svůj životní styl, který jsme si vypracovali. Často se totiž stává, že pravidla, jež měla původně člověku pomáhat, se osamostatní, stanou se zákonem a začnou nás připravovat o svobodu a zahánět do úzkých.
Ježíšův princip, že sobota je tu pro člověka, nás osvobozuje od strachu, že toho neděláme dost pro svůj duchovní život nebo pro své zdraví. Vždyť přece zdravé je i to, že nedovolíme pravidlům, aby nás zcela pohltila a zotročila.
Pravidla nám mají pomáhat
budovat náš (i duchovní) život,
nemají nás ale zotročovat.
