Vzkaz čtrnáctileté dívky: ´Nebojte se nemocných! Potřebují vás!´

I já jsem se dřív bála nemocných

I já jsem se dřív bála. Bála jsem se nemoci, měla jsem strach z nemocnice. Dokud do ní nevstoupíš, nevíš nic o tom, jak se v ní žije. Ani mě nenapadlo, že je tolik lidí, kteří tak trpí, a tolik nemocných dětí, které se musí léčit. Myslela jsem si, že rakovina je zřídkavá nemoc, zatímco dnes je, bohužel, velmi častá. … 

Je hodně nemocných, kteří zůstávají osamoceni

Chtěla bych proto povzbudit ostatní lidi, kteří jsou zdraví, aby si uvědomili, že nejsou na světě sami. Existuje mnoho jiných, kteří se necítí dobře a trpí kvůli nemocem! Lidé mají strach z nemoci a utrpení. Je hodně nemocných, kteří zůstávají osamoceni ‒ všichni jejich přátelé je opustí, protože se nemocných bojí. Nebojte se jich! Právě toto vzdálení v nás nemocných probouzí obavy. Ale když jsou ostatní nablízku, stojí po našem boku, kladou nám ruku na rameno a říkají: „Uvidíš, že to zvládneš!“, pak vám to dává sílu žít.

Když nám nemocným ale nablízku není nikdo, ptáme se sami sebe: „Proč se ode mne tak vzdalují? Jestliže se nemoc ani netýká jich osobně a přece se tolik bojí, pak bych se asi měla bát taky… Proč bych měla bojovat za uzdravení, když při mně nikdo nestojí?“

Pro nemocné jsou důležití lidé, kteří jsou jim nablízku

Mne naštěstí nikdo neopustil, a dokonce i lidé, kteří mě neznali, se ke mně naopak přiblížili. Ne všichni ale mají takové štěstí. Chci proto zdůraznit, jak důležití jsou lidé, kteří jsou vám nablízku.  

A také  jak důležitá je modlitba! Není třeba se modlit celý den a noc, ne, můžete být úplně normální mladí lidé. I já poslouchám hlasitou hudbu, ráda se bavím, pěkně oblékám a nakupuju. Nejsem spokojena, dokud něco nevyvedu, bývám roztržitá a nešikovná. Někdy mám třebas pomoct doma s večeří a nechce se mi. Zkrátka jsem úplně normální holka. Ale přece si najdu čas, abych se večer pomodlila k Bohu, najdu si čas, abych jednou týdně na hodinu zašla na nedělní bohoslužbu… 

(Giulie Gabrieliová)