Místo bez naděje se stává peklem
Nad pekelnou branou v Danteho Božské komedii,
stojí nápis: „Vzdej se vší naděje!“
Ano, místo bez naděje se stává peklem.
Naděje nám vlévá vnitřní život.
Otvírá nás pro budoucnost
a umožňuje nám kráčet jí s důvěrou vstříc.
Naděje má moc proměňovat
Naděje je ale také důležitá pro společenství. Naděje je vždycky doufáním v tebe i doufáním ve mne. Doufám-li v někoho, nevzdávám to s ním. Přestože vím, že to s ním v daném okamžiku nevypadá zrovna růžově, přestože jde zrovna po špatné cestě. Naděje má moc proměňovat, rozšiřuje duši. Dodává nám odvahy, abychom se nikdy nevzdávali – abychom se nevzdávali naděje pro sebe ani pro druhé. Vyzývá nás, abychom s důvěrou procházeli životními turbulencemi, vždyť s námi je Bůh. On s námi sedí v loďce našeho života. On je tím vlastním a nejhlubším základem naší naděje. Ukazuje nám, že i sama smrt a ztroskotání na kříži nás nedokáže o naději připravit. Láska je silnější než smrt. To je skutečný základ naší naděje.
Doufej i v to, co není zjevné
Apoštol Pavel hovoří o naději ve svém dopise do Říma. Píše: "Doufáme v to, co nevidíme." (List Římanům 8. kap, 25. verš). Doufej tedy v to, co není zjevné: v uzdravující moc v tvé duši, kterou často přehlížíš. Doufej v lásku, která se právě zdá dohasínat. Doufej v dobré jádro v druhém člověku, i když je zrovna nevidíš, protože se dotyčný chová agresivně. Naděje nás vede k cíli, našeho života, který také nevidíme. Naděje směřuje k tomu, co do nás Bůh vložil, aby to naplno zazářilo. K tomu, aby se v nás to neviditelné postupně začalo zjevovat. Je ovšem zapotřebí trpělivosti a vytrvalosti.
