Portrét pražského biskupa Mons. Jaroslava Škarvady ThDr. (* 14. září 1924 + 14. června 2010)

Kázání ve chlévě

V jedné italské farnosti, kde jsem byl ustanovený, se měla konat duchovní obnova. Přijel jsem tedy do vesnice – malý kostelík byl otevřený, ale nikde nikdo. Tak jsem si řekl: No servus, ono se to ohlásí - a nic.

Pak šla kolem nějaká babka, tak se ptám, kde jsou chlapi, a ona povídá: No přece ve stáji. Tak jsem šel do stáje, takové celkem nevelké, tak asi pět krav tam stálo. Chlapi tam seděli a mazali karty. Ty krávy holt sloužily jako topení. Tak jsem dělal tu obnovu ve chlívě. Koneckonců proč ne? Kristus Pán se taky narodil v chlívě, tak proč bych já tam nemohl dělat duchovní obnovu?

Ještě víc než mamince jsem podobný Kristu,
aneb nemohu mít lepšího přítele

Když za mnou maminka jezdila do Říma, udělal jsem zajímavou zkušenost – všiml jsem si, jak jsem jí strašně podobný. Nejen fyziognomií, ve tváři, ale i počínáním. Díky ní jsem začal lépe chápat i sám sebe. Když jsem pak jednou četl kristologický hymnus sv. Pavla v listě Kolosanům – ta slova: „Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho … všecko trvá v něm. On je hlava těla, to je církve. Bůh totiž rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost“ – uvědomil jsem si, že ještě víc než mamince jsem podobný Kristu. Od maminky jsem přece dostal jen polovinu chromozomů, druhou polovinu mám od tatínka. Ale všechno dobré, co je ve mně, nemůže nepocházet od Krista. On je plnost, jako Slunce, které vyzařuje bezpočet paprsků, každý je jiný, ale všechny jsou z toho slunce.

I my jsme každý jiný, ale všechno dobré, co je ve mně, je od Krista; úplně moje jsou jen mé nedokonalosti a hříchy. A tak mě napadlo, že může-li mě chápat moje maminka lépe než kdo jiný, tak Kristus mě chápe ještě dokonaleji, beze zbytku. Že tedy nemohu mít lepšího přítele, než je on. On jediný mi může porozumět plně. A mně to nějak pomohlo prohloubit můj vztah ke Kristu, můj život modlitby.

Vyučil jsem se na pohřebních autech,
aneb kostelník s ministranty začali řvát, ale auto jelo…

Ještě vám povím, jak jsem se naučil řídit auto – díky pohřbům a pohřebákům, když jsem sloužil ve farnosti San Vito. Byl tam hřbitov, ke kterému vedl kus vedlejší silnice. A když skončil pohřeb, lidi se většinou rozešli na své hroby, kněz si sedl k řidiči a kostelník s ministranty si vlezli dozadu, co jinak bývá rakev. Když pohřbíval kaplan, tak toho nechávali řidiči ten kus cesty řídit, i když neměl řidičák. Tak taky mě. Ten řidič, takový mladý kluk, mi povídá: Jen si za to sedněte, tady máte plyn, tady spojku, tady brzdu – ten plyn i tu spojku musíte jen tak jemně sešlápnout. Tak ten kostelník a ministranti si vlezli dozadu, drželi kříž, dost dlouhý, takže přečníval, tím drželi otevřené ty zadní skleněné sklápěcí dveře. A já na to jemně dupl, ono to udělalo skok, kostelník s ministranty začali řvát, skla se rozřinčela, ale auto jelo – no, pak si zvykli. Těch pohřbů jsem tam měl nějakých sto padesát, možná dvě stě, tak jsem se při nich naučil řídit.

Ale když ono je to všechno v režii Boha,
tak čeho bych se bál?

Vážený pane biskupe, jedním dechem jsem přečetl jsem vaší knížku rozhovorů "Svedl jsi mě, Hospodine". Moc se mě oslovil váš životaběh :-). A trochu Vám taky závidím: prožil jste napínavý, zajímavý a plodný život. Já mám ale život před sebou, ale s obavami nyní hledím do budoucna (terorismus, životní prostředí, nezaměstnanost, smutný stav politiky, nemoci, vrtkavost lidských vztahů atd). Co byste k tomu řekl mně? Jak já se mám vydat do života? Čeho se mám držet, abych se jako vy za takových šedesát let mohl ohlídnout zpátky jako vy?

"S obavami hledíte do budoucnosti". Myslíte, že já jsem podobné obavy neměl? Když mě gestapo zavřelo tatínka, když jsem nevěděl, zda se mi podaří ukončit gymnázium, když jsem se potom po ukončení studia v Římě najednou dozvěděl, že se nemohu vrátit do vlasti, nebylo to moc veselé. Ale když ono je to všechno v režii Boha, který nás miluje. A z té knížky jste poznal, že to nakonec všechno dopadlo dobře a já jsem přesvědčen, že dopadne dobře i moje konečné setkání s Bohem. Tak čeho bych se bál?

Nevím, kde umřu, zda na posteli anebo někde na asfaltu,
ale přede mnou prošel tu cestu Pán Ježíš, a s tím se přece znám.

„Svedl jsi mě, Pane, a nechal jsem se svést“ (Jer 20,7). I já byl přemožen Boží láskou. A nyní ve stáří nemohu než Pánu za to děkovat. On mě opravdu neopustil, nikdy nezklamal. Jistě, i já jsem poznal, co je to kříž – i když se nemohu srovnávat s mnoha svými vrstevníky. Ale nikdy, opravdu nikdy, jsem nelitoval, že jsem se nechal svést. Bylo to úžasné dobrodružství, které stálo za to.

A nyní ve stáří mě Pán připravuje i na můj odchod z tohoto světa. Co mám dělat já, až přijde ten okamžik? Dost mi to vrtalo hlavou, až pak přišla záchrana – jako často v mém životě – z textů liturgie. Ve mši svaté se po modlitbě Otče náš modlíme. „Pomoz nám, … ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Pána Ježíše Krista.“ A řekl jsem si: to je ono! Člověka samozřejmě jímá hrůza. Viděl jsem mnoho umírání, a některá velmi bolestná. Vydržel bych to? Ptal jsem se. Pak jsem si ale uvědomil, že Bůh netvoří lidi v sériích, že každý z nás je jiný. A proto i každý z nás bude mít své vlastní umírání, s křížem na vlastní míru. Hlavní je uvědomit si, že nebudu sám. Přede mnou šel po té cestě Pán Ježíš, a s tím se přece znám.

Nevím, kde umřu, zda na posteli anebo někde na asfaltu. Ale nepředstavuji si to tak, že potom moje dušička odletí někam do nebíčka, kde se ocitne před nějakým soudním tribunálem. Ta moje dušička totiž, to je mé JÁ, se svými úzkostmi a touhami, se svou žízní po životě, po světle a po lásce. A nebude muset nikam letět, protože se ocitnu mimo náš čas a prostor. Ocitnu se tváří v tvář Kristu, který je Pravda a Láska. Stát před Pravdou, to může pálit, to bude očistec. Uvidím se tak, jaký jsem byl, bez masek, které jsem si samolibě nasazoval. Ale zároveň padnu do náručí neskonalé Lásky, do plnosti Života.

My tedy máme budoucnost. „Mám touhu zemřít a být s Kristem,„ napsal svatý Pavel, „a to je věc mnohem, mnohem lepší“ (Flp 23). Neměli bychom se tedy na to těšit? Mě to jednou napadlo a teď mě to nechce opustit. Jak umřu, to nemohu vědět, a nějaký ten strach se třeba objeví. Ale zatím žiju „v naději na požehnaný příchod našeho Pána Ježíše Krista“. To je zřejmě výsledek daru víry, který jsem obdržel, když mě Pán svedl. Není to však dar nade všechny dary? Budu za to zřejmě děkovat celou věčnost!


***

Jaroslav Škarvada spatřil světlo světa roku 1924 v Praze, a jak sám říká, bylo to náhodou, protože jeho rodiče děti neplánovali - "Pán mě tady prostě chtěl mít". Během studia na gymnáziu pak nachází víru a následujících několik let je ve věcech víry a modlitby defacto samoukem. 1945 nastupuje studium v Římě. V letech 1948-1989 žije v nuceném exilu. Po vysvěcení na kněze (1949) se věnuje ještě studiím, poté působí jako kaplan v italském San Vito a následně jako pedagog kněžského semináře v Chieti. 1965-1969 je sekretářem kardinála Berana v Římě a od r. 1968 koordinátorem duchovní služby pro české emigranty po celém světě. 1983 ho Jan Pavel II. světí na biskupa. Po roce 1989 se vrací z exilu a působí v pražské arcidiecézi jako generální vikář. 28.10.2003 je prezidentem republiky vyznamenán Řádem T.G. Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Nyní slouží jako emeritní biskup. Mezi lidmi byl znám jako radostný, optimistický a usměvavý člověk, který neměl daleko pro vlídné slovo. Z dob komunismu byl mezi lidmi známý především z vln Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy a Vatikánského rozhlasu.  Zemřel 14.6.2010

***

Tento portrét biskupa Škarvady je sestavem podle (čtivého a strhujícího) knižního rozhovoru: "Svedl jsi mě, Hospodine", který vyšel v Karmelitánském nakladatelství a podle internetového rozhovoru: "Má člověk nějaký důvod k radosti a naději?" na www.vira.cz.