Rozvod, rozchod? Bolest? Co dělat, když se jeden z dvojice rozhodne odejít? Pamatuji se na jeden seminář, kde za mnou přišel člověk se slovy: Má žena odešla s mým nejlepším kamarádem. Byl velmi rozzlobený na svou ženu i na svého přítele, který ho podle něj zradil.
Viděl jsem ho o šest měsíců později. Očerňoval a kritizoval velmi zostra svého bývalého "přítele“, z něhož se podle jeho slov stal zapřísáhlý nepřítel. Během dalšího semináře jsem se setkal s elektrikářem, který nikdy v životě neotevřel psychologickou nebo duchovní knihu. Jeho svědectví, ač prosté, bylo poučné. Řekl mi to samé jako ten první muž: Moje žena odešla s mým nejlepším kamarádem. Připojil však tuto klíčovou větu: A já se snažím pochopit...
Po půlroce jsem ho viděl znovu; jeho žena se vrátila a přítel, kterého nikdy neoznačil za „zrádce“ nebo „nepřítele“, zůstal dál jeho přítelem... V čem byl rozdíl? V prvním případě zůstal první muž uzavřen v problematice chyby: jeho žena „chybila“, jeho přítel „zradil“. Měl svoji ženu a přítele skutečně rád? V druhém případě se elektrikář zamyslel sám nad sebou, učinil vstřícný krok ke své ženě, aniž by ji napadal nebo soudil. Opravdově ji miloval a žena byla opravdovostí jeho lásky zasažena.
Uvědomění chyb, které jsem udělal já
Rozchod je zkouškou lásky. A nespočívá skutečná láska v tom, že navzdory všemu chceme štěstí druhého? Neznamená to pak, že chceme přijmout jeho svobodu bez odsuzování, přestože to velmi bolí, přestože máme rozervané srdce? Co v nás nakonec zvítězí? Pravá láska, nebo naše majetnická část, která se pokusí všemi prostředky udržet jednotu páru? Použiji nakonec všechny možné manipulační páky, aby se mi podařilo očernit partnera v očích druhých pomluvami, přeháněním a zraňujícími slovy...?
Pokud se na obzoru skutečně rýsuje rozchod, měl by si každý uvědomit chyby, které udělal, a skutečně jich litovat. Ne pocit viny, ale kajícnost! Ne pocit viny, který se točí stále dokola od sebeobviňování k následné ne-činnosti, ale skutečná kajícnost, která láme srdce.
Jak mohu prohlašovat, že miluji toho, kdo odchází, a přitom ho stále očerňovat? Vždyť si protiřečím! Jak mohu na někoho tolik blízkého vyvíjet nátlak, ponižovat ho a zapomenout, že milovat znamená také ponechat druhému svobodu?
Přijmout svou bolest, přijmout alternativu rozchodu
Pokud vidím, že je vše marné a všechny cesty ke smíření selhaly, zbývá mi jedině cesta lásky spočívající v přijetí rozchodu, v konfrontaci se svým utrpením, a to bez očerňování druhého. Když si promítnu znovu svůj život, svá nevyřešená zranění z dětství, pohlédnu tak zpříma na stále se opakující scénáře. Při rozvodu pak velmi pravděpodobně znovu prožiji chvíle, kdy jsem se coby dítě cítil nepochopen, kdy jsem byl urážen a opuštěn. A teď je na mě, jestli koloběh bolesti začnu recyklovat nebo ne, jestli se i já vypravím na cestu pronášení kritických soudů nad tím, koho jsem miloval.
Mám-li cit pro pravdu, uvědomuji si, že takový postoj je plný vymáhání a touhy ovládat. Je vzdálený lásce, která ponechává svobodu, která chápe a vnímá potřeby druhého. Pokud manželé chtějí mít šanci znovu se najít, je cesta porozumění, lítosti a odpuštění z obou stran nevyhnutelná, neboť ona jediná umožňuje skutečnou proměnu.
Se svolením zpracováno podle knihy Naplněný život,
kterou vydalo nakladatelství Paulínky.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
Redakčně upraveno.
