Zúčastnil jsem se sedmdesátikilometrového pochodu. Organizovala ho armáda. Byl to pochod čtyř až šestičlenných družstev. Byl to velice náročný pochod. Náročný mimo jiného i v tom, že do cíle muselo dojít celé družstvo. „S kým půjdu? Vždyť je neznám? Mohu se na ně spolehnout?“ To byly moje otazníky.
Prvních dvacet kilometrů jsme udržovali velice svižné tempo, pak ale nastal zlom. Začaly se projevovat známky „opotřebení“. Na povinnou přestávku v polovině jsme se těšili. Poté však přišla těžší etapa: noc, déšť, únava, bolesti, kilometry před námi. Vzdálenosti se nám subjektivně začaly prodlužovat. Zjištění, že dva z naší šestice nikdy žádný pochod vlastně neabsolvovali, bylo pro mne zdrcující. A zrovna to byli dva, kteří měli veliké bolesti nohou. Do cíle dvacet kilometrů, ubíhající čas a belhající se společníci. Pět kilometrů před cílem bylo už opravdu zle. Najednou však přišel impulz, ani nevím, kde se vzal: vzájemné povzbuzování: „Musíme dojít! Dokážeme to!“ Bolesti ustoupily. Poslední dva kilometry jsme dokonce klusali. Cíl byl dosažen.
Proč o tom hovořím? Lidé, kteří nás obklopují, jsou pro nás více tajemstvím než knihou, kterou důvěrně známe. Stačí málo, přiblížit se k osobním limitům, k hranicím únosnosti, k neobvyklé zátěži a najednou vedle sebe máme někoho úplně jiného. Někdy je to zjištění bolestné, zvlášť pokud dotyčný selže, projeví se jeho slabost, nedokonalost. Jindy s obdivem a bázní vzhlížíme k vnitřní síle a velikosti jeho charakteru.
Přeji nám všem, abychom měli odvahu žít s druhými a pro druhé, abychom se s nimi nebáli vyplout na vratké a bezbřehé moře a riskovali tak všechny skutečné i domnělé jistoty. A přeji nám všem, abychom se přesvědčili, že nás ti, k nimž chováme důvěru, podpoří, podrží, neopustí, doprovodí až do cíle. Bůh to dokáže, dokážeme to i my?
