Ráda bych vám vyprávěla svědectví o člověku, který se stal po genocidě jedním z nejdůležitějších v mém životě - takřka jakoby mým adoptivním tátou. Děkovala jsem Bohu za to, že mi ho přivedl. Velmi rád se mnou mluvil o Bohu i o významu modlitby. Byl zbožným muslimem a nikdy nevynechal žádnou z pěti denních modliteb, jak to žádala jeho víra. Dokonce i když jsme v týmu diskutovali o práci a najednou se ozval budíček na jeho náramkových hodinkách, jednání vždy přerušil a se slovy „Na několik minut mě prosím omluvte“ odešel do své kanceláře. Rozvinul na podlaze kobereček, poklekl čelem k Mece a modlil se...
Stejně jako já i on mluvil velice rád s Bohem. Nikdy neupadl do rozpaků, když jiní vyslechli jeho modlitbu, když k sobě do kanceláře nechal otevřené dveře. Říkával, že pokud jde o modlitbu, má s Bohem politiku „otevřených dveří“.
A co my, jsme na tom s modlitbou alespoň trochu podobně, jako tento muslim?
Se svolením zpracováno podle knihy: Odpustila jsem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
Redakčně upraveno.
