Dotaz: "Mezi milé zvyky v naší vsi patří na začátku zimy mikulášská nadílka. Sousedé v maskách čerta, anděla a Mikuláše obcházejí jedno stavení od druhého. Obvykle se také trochu napijí a pouštějí hrůzu. U nás byli zatím jen loni, ale všiml jsem si, že naše i jiné děti jsou po takové návštěvě vyděšené možná víc, než je zdrávo. Na druhou stranu jsem četl, že trocha strachu dětem neublíží. Jak to vlastně je? (K. V., Sokolovsko)


Pokud čtenář hovoří o "milých zvycích", které s sebou přinášejí sousedé převlečení za čerta, anděla a Mikuláše, mohu spíš jako dětský psychiatr hovořit o nemilých zlozvycích. Není totiž rok, aby se v mé ordinaci neobjevilo některé z dětí, které se stalo obětí mikulášské návštěvy. Koktavost, noční děsy, úzkost, strach spát v postýlce sám, to jsou jen některé příznaky, se kterými přicházejí.

Skoro ve všech případech svádějí rodiče vinu na Mikuláše nebo čerta a brání se tomu, když za viníky potíží označím je samotné. Převlečený soused se do domu totiž nedostane sám, musí ho tam vpustit rodiče.

Pokud "mikulášská strašidla" předstoupí před tří - nebo čtyřleté dítě, může to v jeho psychice nadělat škodu. Pokud se setkají s dvanáctiletým dítětem, jsou obvykle podnapilí sousedé pro smích. O tom, zda vpustit, nebo nevpustit zdroj traumatizace dětí do domu, musí rozhodnout rodiče, kteří své dítě znají. Matka musí vědět, nebo spíše předpokládat, jaká bude reakce dítěte.

Z praxe znám případy, kdy rodiče své předškolní, neposedné dítě straší celý rok čertem, který si je "na Mikuláše" vezme do pytle a do pekla. Když se blíží 5. prosinec, dítě se ocitá v napětí a strachu. Večer pak matka pozve předem připravené masky - a za týden mne s dítětem navštíví v ordinaci. Domnívám se, že takové jednání "matky" by se mělo trestat.

Strach není dobrým výchovným prostředkem. Ovšem někteří rodiče nic jiného než strašit neumí. Celá jejich výchovná péče spočívá ve strachu dětí z bití, zavírání do sklepa, dání do polepšovny nebo zanechání v "černém lese plném dravé zvěře".

Nemohu souhlasit s názorem čtenáře, který píše, že trocha strachu dětem neublíží. Nelze totiž, a v tom je ta potíž, stanovit, co je to ona trocha, kdo tu trochu určil a zda je to ona patřičná trocha právě pro to které dítě.

Je sice pravda, že se děti "rády bojí", ale jen a pouze při hře, kdy vědí, že je to jenom "jako". Dítě ví, že si s ním tatínek hraje na strašidlo, jednou straší dítě tátu, za chvíli táta dítě. Oba si hru na strašení předem domluvili a dítě s ní souhlasí. To je zcela něco jiného než strach, který dítě nečeká, nebo strach, jímž rodiče předem vyhrožují.

Existuje ještě možnost, kterou dávám na zvážení, kdy rodiče mohou pozvat do bytu k dětem Mikuláše, ale ten se chová laskavě, je hodný, nestraší, naopak na jeho návštěvu má dítě hezkou vzpomínku, a hlavně se v bytě nezdrží dlouho. Dítě je při jeho návštěvě v matčině nebo otcově náručí a matka dítěti vysvětluje, že Mikuláš je hodný a má dítě rád. Sám jsem chodil za Mikuláše ke svým vlastním dětem a ty se na moji návštěvu těšily.

Je také dobré si uvědomit, že mikulášské "návštěvy" dnes už nemají nic společného s církví, nemají význam evangelizační ani pastorační, jedná se pouze o lidovou tradici a nelze v ní vidět nic, co by mohlo nějak pozitivně působit na hodnotový svět dítěte.

MUDr. MAX KAŠPARŮ, psychiatr a trvalý diakon

Se svolením převzato z Katolického týdeníku.