Ležel jsem sám, bojoval i se slzami, hledal nějaký pevný bod, o který bych se mohl opřít, možná člověka, který by mi mohl pomoci? Bylo mi, jako kdyby se všechno rozpadalo, jako kdyby mi byl kousek po kousku a bolestně rván z těla život. Bylo to období velké slabosti a stále znovu jsem zakoušel pocit bezmoci, který byl zesilován bolestmi.
Život se mi ale postupně měnil. Pochopil jsem – a na tyto hodiny nelze nikdy zapomenout –, jak velmi se život mění, jestliže všechno chápeme a přijímáme jako dávané, pro nás stvořené, nám darované. Všechno získávalo hlubší rozměr a vlastní krásu: bělost postele, vítr venku, záře očí, také bolest v zádech, slzy... Celá skutečnost dostávala jinou, světlejší barvu, aniž by bylo třeba z ní něco vylučovat: vše se stávalo symbolem Boha, všechno jako by vyjadřovalo Boží řeč, obracel se ke mně Bůh – i v tom, co bolelo, byť to znělo zpočátku nesrozumitelně. Na jednu probdělou noc nikdy nezapomenu. V klidu nočních hodin přede mnou proběhly jako ve filmu uplynulé roky mého života. Jako bych pouze přihlížel. Vnímal jsem, jaký ke mně byl a je Bůh. V temnotě i za světlých dnů. Pociťoval jsem jeho dobrotivý dotek. „Bůh je dobrý!“
Když jsem se díval zpátky, vnímal jsem současně, jak je relativně nedůležité, kolik jsem toho vykonal a jak úspěšně nebo neúspěšně. Nebylo důležité, jak obětavě či „zmateně“ jsem tu či onde jednal a žil. Rozhodující bylo jedině to, zda se to dělo z lásky a v lásce. To dávalo všemu barvu. Někdy to poněkud umenšovalo to, co bylo leckdy velkolepé, jindy umocňovalo mnohé malé a skryté věci. Zdálo se mi ale, jako by to všechno ještě jednou objímal či téměř pozdvihoval dobrotivý Boží pohled.
Se svolením zpracováno podle knihy:
Porozumět Božímu volání,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
S autorem tothoto textu proběhl na našem webu internetový rozhovor.
