Po týdnech příprav se nám otevírá očekávaný vánoční čas. Mnoho lidí touží zvláště o těchto svátcích po klidu a míru. Píšeme si to ve vánočních přáních a pozdravech, které si v tak ohromném množství vyměňujeme. A myslíme to jistě upřímně. Ale o kterých vánocích během dvou tisíciletí, kdy se slaví Kristovo narození, byl všude na zemi klid a mír? Ani moc nejmocnějších vládců, ani přání bezmocných ho nedokázaly na světě nastolit. A technický pokrok? Ten umožňuje zabíjet nevinné čím dál tím snadněji, jak nás přesvědčily stále připomínané teroristické útoky v New Yorku. Máme se tedy poddat skepsi nebo se v několika svátečních dnech poddat iluzi snu a na chvíli zapomenout na všechno hrozné? Myslím, že nic z toho by nám nepomohlo. Podívejme se raději do vlastního nitra. To nemusí být únik ze světa, ale spíš cesta ke středu našeho života.

K vánočnímu času se váže jeden životní příběh. V padesátých létech dvacátého století prožívala vánoce v naší zemi řada vynikajících lidí v komunistickém vězení. Mezi nimi také řeholník, redemptorista Otec Dominik Metod Trčka. A ten měl zřejmě i ve vězení radost a pokoj v srdci, když si o vánocích tiše prozpěvoval vánoční píseň. Dozorce, který ho slyšel, to považoval za zločin, jako všechno náboženství, a dal tohoto už starého muže potrestat umístěním do studené kobky. Tak ho vlastně odsoudil na smrt, protože mu bylo následně opakověně odmítnuto lékařská ošetření. Smrt skutečně několika málo měsících přišla. Bezmocný řeholník měl v nitru pokoj a radost, dozorce a jeho nadřízení měli moc, ale od lásky a pokoje byli zřejmě velmi daleko. Umučený řeholník byl svatořečen. Ti, kdo způsobili jeho smrt, nebyli odsouzen, jak to na světě mnohdy bývá.

Ale vraťme se k našemu nitru. To může také radostí zpívat – a není k tomu třeba bezpodmínečně ani bohatství, ani dokonce vnější svoboda. Anebo může být neštastné či zlé a své neštěstí a zlobu přenášet na druhé. A tak vraždit. Někdy jen velmi pomalu a nepozorovaně, ale účinně. Jindy nápadně a okázale, jako při teroristických útocích.

Vánoce nás vybízejí, abychom byli milí, štědří, dělali druhým radost. To je jistě výborná věc. Ale vánoce mohou být přitom i cestou do našeho nitra. Co tam najdeme? Jen starosti? Samý smutek či výčitky? Nebo jen vzpomínky na to, co bylo a už není? To všechno tam také může být. Ale snad tam najdeme i radost z toho, že vůbec žijeme. Ze jsme schopni překonat zlé věci, které nás v životě potkaly. Bez touhy po pomstě a bez zloby. A hlavně bychom tam měli najít stopy lásky druhých lidí, které nás natrvalo obohatily. Mnohý najde i stopy lásky nepojmenovatelné, ve které křestan rozpoznává lásku Boží. Skutečné tajemství, o kterém je těžko mluvit, ale ze kterého můžeme žít.

A tak se nám může stát bližším jednoduchý a přitom v mnohém nepochopitelný příběh Ježíšova narození. Ne jen v podobě figurek Betléma a ve zpěvu vánočních písní. Ale v našem vlastním životě. Když se nám spojí pravdivé vědomí o množství zla ve světě, ke kterému bohužel sami ledacos přidáváme, s tajemstvím hloubky našeho srdce, může se stát něco podivuhodného, co se podobá vyprávění o pastýřích v evangeliu. Ty obklíčilo Boží světlo a slyšeli slovo andělů: “Nebojte se!”, jak píše evangelium. Objevíme my sami něco podobného? Snad ano. Přejme si to navzájem. Potom si můžeme začít zpívat. Z hloubky nitra a svobodně. Nejen, že nám to nikdo nezakáže a že nás snad nepotrestá žádný dozorce, jako onoho řeholníka. Ale my sami zjistíme, že můžeme být ve svém nitru svobodni od zla, pomsty a strachu. A budeme slavit skutečné vánoce.


Text pro zahraniční vysílání Českého rozhlasu