Je lidské embryo lidskou bytostí?

Zúčastnil jsem se natáčení nového televizního pořadu Sněží o nových vymoženostech lékařské vědy , který měl za úkol zaobírat se otázkami jako jsou klonování, embryonální kmenové buňky, reprodukční medicína atd. V pořadu mám za úkol vystupovat za etiku, sedíme tedy ve studiu spolu s otcem Alešem Opatrným, proti nám paní profesorka, pan primář a vědec-experimentátor. První slovo dostává druhá strana: paní profesorka líčí slibné perspektivy nového oboru. Pak jsem na řadě já a rovnou projevím nesouhlas: lidské embryo je lidskou bytostí, nikoli spotřebním biologickým materiálem.

Profesorka oponuje: embryo je pouhý shluk buněk (palcem a ukazovákem naznačuje jeho nepatrné rozměry). Namítám: shlukem buněk jsem i já i ona; sice složitějším, ale plán té složitosti je založen už předem v oplozeném vajíčku. Polemika je zdvořilá, ale ostrá. Rozcházíme se obě strany zvlášť. Později sleduji vysílání. Většina mých vstupů je vystřižena, jsem na obrazovce nikoli za etiku, ale za blba.

Začátek života

Shluk buněk, anebo lidská bytost? Kdy vlastně začíná lidský život? Zkusme si to každý u sebe: kdy jsme vznikli? Můj životní příběh začal ve chvíli, kdy se to povedlo mým rodičům. Tehdy jsem začal být. Nevěděl jsem o tom. Ani nějaký čas po narození jsem to nevěděl. Byl jsem nehotový. Kdy je člověk „hotový“? Po narození ještě ne. Ani v pubertě ještě ne. Přesto je jediným nesporným počátkem početí.  Že jsem předtím nebyl a že jsem začal být ve chvíli, kdy jsem byl počat, je samozřejmý fakt. Jak se může vytratit samozřejmost? Proč tolik úskočnosti při jejím popírání? Návyk na nevnímání zla je překážkou objevování dobra. Široce rozšířená přijatelnost interrupce je ilustrací toho, čemu se říká krok na kluzký svah. Potřeba dostupnosti potratu coby zadních vrátek pro případ maléru při sexuální nekázni je srozumitelná: „dát to pryč!“ Pohnutek pro degradaci počatého dítěte na „to“ ale přibývá. I dřív bývalo dítě zdrojem starosti. Dnes už je vnímáno jako překážka seberealizace. A nejenom to: človíček-embryo se stává slibnou zásobárnou náhradních dílů pro zajištění blahobytu.  

Človíček zmrazený v lednici

Zastánci pokusů na lidských embryích (jde o tzv. spotřební výzkum, který končí jejich zničením) mají v záloze působivý argument. Na klinikách mnoha zemí jsou v lednicích uloženy statisíce lidských embryí, která „nemají šanci“. Proč? – V moderní společnosti klesá nejen zájem o její reprodukci, ale i sama plodnost. Důvodů je víc. Přibývá párů, které odkládají příchod dítěte, protože si chtějí zajistit nejprve profesní pozici a hmotný standard; ženy přitom promeškají věk optimální plodnosti. Určité procento žen, které podstoupily potrat, už neotěhotní. A hlavně: žijeme na smetišti. Průmysl zamořuje životní prostředí tisíci látek, které plodnosti nepřejí. – Proto vzrůstá zájem o tzv. fertilizaci in vitro, umělé (mimotělní) oplodnění - „děti ze zkumavky“.

Je to metoda nákladná a jen částečně úspěšná. Proto se pokaždé vytvářejí embrya „do zásoby“. Pak se jako „nadbytečná“ hromadí v lednicích. Co s nimi? Vylít je do odpadu, anebo užitečně využít k pokusům? Střízlivě technologická logika této otázky je mrazivá: zastírá, že jde o zoufalé dilema. Jediným přijatelným místem pro lidské embryo je matčina děloha! Ta v těch lednicích vůbec neměla vzniknout...

Vlastnosti kmenových buněk

Kmenové buňky, vzniklé rozvolněním těla embrya, mají podivuhodnou přizpůsobivost: jsou-li vpraveny do určité tkáně (nervové, svalové apod.) a pokud je ona přijme, stávají se buňkami této tkáně. Odtud záměr takto léčit poškozenou či defektní tkáň - u některých zvířat se to daří. Aby buňky nebyly hostitelskou tkání odmítnuty, vyrobí se (klonováním, jako ovečka Dolly) embryo, které je genetickou kopií příjemce. To je pak oním „skladištěm náhradních dílů“. Představa, že člověk může mít k dispozici takové depo, je lákavá. Proto ta snaha klonovat člověka a experimentovat s embryem. Její průkopníci ujišťují, že nestojí o reprodukční klonování (vytváření nových lidských bytostí), nýbrž jen o to „terapeutické“, chtějí jen buňky. Zamlžují fakt, že i v tomto případě jde o vytvoření lidského embrya. Jejich nabídka vychází vstříc touze konzumního člověka po vylepšování a stupňování kvality pozemského života – a také silám trhu.

Kromě embryonálních kmenových buněk existují v lidském těle buňky s obdobnými vlastnostmi, ale jejich přizpůsobivost je menší. Říká se jim kmenové buňky adultní (adultus - lat. „dospělý“). Jejich využití by bylo eticky zcela přípustné, ale o jejich výzkum není zájem, síly trhu (biotechnologické koncerny) vsadily na ty embryonální.

Zkusme to obrátit z jiné strany: jak by asi lidé přijali nápad léčit transplantací životně nezbytných orgánů odňatých nedobrovolným živým dárcům? Ve světě zločinu se už takové věci dějí (ruská policie jim přišla na stopu opakovaně). Ale veřejnost by to rozhořčeně odmítla. Lidská osoba je vnímána jako nedotknutelná, platit životem jednoho za prospěch druhého je nepřípustné (nezaměňujme to s heroickým riskováním vlastního života pro druhého). Pokud ale jde o lidská embrya, tato zábrana valem mizí.  

Sám za sebe musím říci asi toto: účelové tvrzení, že lidské embryo není lidskou bytostí, obstojí jen za cenu zřeknutí se zdravého rozumu či intelektuální poctivosti. 

Se svolením zpracováno podle knihy
Petr Příhoda - To ostatní nechávám na Pánu Bohu,
výběr z textů a rozhovor s Janem Paulasem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z tého knihy najdete zde.
Redakčně zkráceno.