„Bože, to jsem tak zlý?“
Minulý týden mi přítel poslal zprávu: „Myslím, že to začalo s dopravou, s mou reakcí na dopravní ruch. Na to, jak lidé řídí, jak pitomí přitom můžou být. Všiml jsem si, že reaguji dost prudce. Ty idiote! Připadalo mi to dobré, ta moje reakce, cítil jsem se v právu. Trochu jsem vypustil páru. Pak jsem si všiml, že stejně reaguju v práci. Někdo poslal takový ten nemastný neslaný firemní email plný tak blbých rozhodnutí a vyčpělých nápadů, že mě to prostě vytočilo. Chtěl jsem mu to vytmavit. Někdy jsem to i udělal. Celkem často jsem napsal email a pak ho smazal. Byl jsem pořádně napružený. Pak jsem si všiml, že to mám i ve vztazích s přáteli, zvlášť když mě nechali na holičkách. Chtěl jsem je na to upozornit, na to, co dělají. Bylo to jako na dálnici. Chtěl jsem je naštvat. Začal jsem si uvědomovat, že moje roztrpčenost je zaseknutá pěkně hluboko v mém prožívání světa. Když jsem slyšel, že někoho postihlo něco špatného, nepociťoval jsem soucit. Spíš mi blesklo hlavou něco jako: to tě naučí. Byl to hrozný pocit. Bože – to jsem tak zlý? Byl jsem vnitřně rozpolcený. Jako by jedna moje část byla raněná a druhá roztrpčená. Proč se tak zlobím? Proč jsem tak zatrpklý? Rve mi to srdce.“
Můj přítel nežízní ani po odvetě, ani po převaze. Žízní po dobrotě. Bez ní naší duši nebude nikdy dobře. Protože dobrota hojí naše lidství. Naše duše touží po vědomí celosti. A dobrota je pro celost zásadní. Jsme stvořeni pro dobro, stejně jako jsme stvořeni, abychom dýchali, abychom milovali.
Existuje způsob, jak být zase dobrý
Apoštol Pavel píše v Bibli: „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí? Díky Bohu! [Je to možné] skrze Ježíše Krista“ (srov. Řím 7,15-24). Pavel je v koncích. Nelámal ale nad sebou hůl, nýbrž volal o pomoc k Bohu.
Křesťanství člověku nabízí možnost jak být zase dobrý. Naděje křesťanství spočívá v tom, že to, co je hluboko v nás všech špatné, může Ježíš uzdravovat. Dělá to tak, že nám dává svou dobrotu. Nabízí nám žít náš život v jeho síle. Model osobní proměny, jež křesťanství nabízí, jde od vnitřku k vnějšku. Je to proměna srdce, mysli, vůle, duše – jež se pak začíná projevovat navenek v našem konání. Máme-li porozumět Ježíši, je tohle naprosto zásadní. To je naše naděje: dát prostor jeho životu v nás. Bůh nás chce dělat celými. Jsme-li v koncích, volejme Ježíše o pomoc. Rozhodně se to vyplatí. Být vysvobozen z toho, co nás ničí, je nezměrná úleva. Je to radost a uzdravení našeho lidství. Už kvůli tomu bychom měli pochopit, že usilovat o hlubokou a ryzí svatost stojí za to, ať je cena jakákoli.
Všichni toužíme po tom, aby na nás záleželo
Každý člověk chce cítit, že na jeho přítomnosti na této zemi záleží. Zničení lidí, kteří končí sebevraždou, si na život sahají s pocitem, že nebude žádná škoda, když tu nebudou. Mají pocit, že když zmizí ze scény, udělají světu laskavost. Ti však, kdo žijí v hluboké, radostné spokojenosti, obvykle nalezli místo, kde jejich životy působí nějaké velké dobro, a jsou si toho vědomi. Všichni toužíme po tom, aby na nás záleželo. Dychtíme po tom, aby nebylo jedno, zda jsme, nebo nejsme. Mezi naší osobní proměně a naším vlivem na tento svět existuje spojitost.
Jsme stvořeni pro život, lásku, krásu, radost, smích, přátelství a dobrodružství. Tyto věci pro nás Bůh chce. Čím více se s ním budeme sbližovat, tím více se naše srdce může proměňovat a všemu tomuto otevírat.
Stojí to za to!
