Společnost má mnohdy dojem, že církev pouze reaguje, inklinuje k setrvačnosti, přísně odkazuje na Boží přikázání a spoléhá na to, že Bůh svou církev nenechá zahynout. Kolem dokola můžeme pozorovat dynamické změny, ovšem zdá se, že církev není schopna změnit svou logiku a setrvává u svého umíněného sebepotvrzování. Nepůsobí proto také zvlášť radikálně, ale spíše ustrnule, obehnaná zdi jako pevnost. Poselství zůstává prázdnou frází.

Názor na církev se ale liší i podle národní kultury. V dobách útlaku v komunistických režimech měli věřící lidé, ale i lidé nevěřící či hledající, jako například Václav Havel, docela jiný dojem. Skutečně vnímali, že církev hlásá poselství svobody. Že vytváří protiváhu. Že je to síla, která má co nabídnout i nevěřícím, kterým dává důvěru, že totalitní moc nemůže nikdy docela ovládnout pole.

(Z knihy - Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí, Portál, Praha 1997)