Několik dětí se rozhodlo postavit ohromný hrad z písku, který dokáže vzdorovat podvečernímu mořskému přílivu. Všechny budují hrad s velkým nadšením. Přichází k nim i desetiletá Jana s bratříčkem Františkem. Zdá se, že jim nikdo nevěnuje pozornost, když tu najednou jedno z dětí ukazuje na Františka prstem a hloupě se přitom směje. Jana dělá, že nic nevidí, ale někdo jiný se jí zeptá: „Poslyš,co je to tvýmu bráchovi? Má takovou divnou hlavu a je mu hrozně špatně rozumět.“ Jana zrudne, chytne Františka za ruku a utíkají pryč. František je zvláštní proto, že má trizomii (např. Downův syndrom, Edwardsův syndrom, Patauův syndrom). Ale je to v první řadě její bratříček, kterého by za nic na světě nevyměnila.
Nejdůležitější je, že máš velké srdce,
které umí milovat...
Jedna maminka svému osmiletému dítěti, které se vrátilo ze školy s pláčem, protože na něj spolužáci pokřikovali „ty mongoloidní debile“, nabídla toto vysvětlení: „Patriku, ty jsi prostě Patrik. Jsi náš chlapeček a máme tě moc rádi. Když jsem tě čekala, když jsi byl úplně maličký u mě v bříšku, měl jsi takovou nemoc, kvůli které nemůžeš růst jako ostatní. Sám dobře víš, že ti dělá potíže třeba zavázat si tkaničky, sejít ze schodů nebo se naučit číst. Ale to všechno není důležité. Nejdůležitější je, že máš velké srdce, které umí milovat. Ty nás máš rád takové, jací jsme, a my zase máme rádi tebe takového, jaký jsi ty, a máme z tebe velikánskou radost.“
Nejvážnější, co může člověka v životě postihnout,
není nedostatečná inteligence nebo neobratnost,
ale nedostatek lásky...
Děti, které se smály Františkovi, i ty, které nadávaly Patrikovi do debilů, nevěděly, co říkají. Nikdo s nimi pravděpodobně nemluvil o trizomii ani o různých postiženích, kvůli nimž jsou některé děti prostě jiné. Nikdo jim neřekl, že tato jinakost, přestože bije do očí, není v lidském životě to hlavní, protože jim nebrání mít „velké srdce, které umí milovat“. Nikdo jim neřekl, že zdání často klame. Je mnoho takzvaně „normálních“ dětí i dospělých, kteří mají mnohem větší postižení než František a Patrik, protože je nikdo nemá rád nebo proto, že jsou uvězněni ve svém sobectví. Nikdo jim neřekl, že to nejvážnější, co může člověka v životě postihnout, není nedostatečná inteligence nebo neobratnost, ale nedostatek lásky.
Stáváme se součástí společnosti strachu,
nejistoty a nezodpovědnosti...
Jak jsou na tom naše děti? Poučili jsme je v tomto směru? Využíváme každé vhodné příležitosti k tomu, abychom v nich probouzeli úctu k druhému člověku, ať je jakýkoliv, a abychom je učili vidět pod povrch, nedbat na odlišnosti a nemít z nich strach? Tento prvek je v náboženské výchově velmi důležitý, důležitější než kdy jindy, protože žijeme ve společnosti, kde se eugenika praktikuje naprosto bez zábran. (Eugenika se zabývá biologickým a sociálním "zušlechtěním" lidstva a zlepšením jeho genofondu. Eugenika byla zneužita hlavně Hitlerem). Nechceme zde zpochybňovat utrpení rodičů, když se dozvědí, že se jejich dítě pravděpodobně narodí s vážným postižením. Avšak je třeba nezakrývat si oči před skutečností, že krok za krokem, poukazováním na vzácné, ba ojedinělé případy se stáváme součástí společnosti strachu, nejistoty a také nezodpovědnosti. Je na nás, abychom uprostřed této civilizace strachu a smrti budovali společnost lásky a života, kde je i ta nejubožejší bytost přijímána taková, jaká je: jako osoba nesmírně cenná sama o sobě, v očích Božích i v očích těch, pro něž je srdce důležitější než to, co je jen na povrchu.
Civilizaci postavenou na lásce budujeme i tehdy,
když učíme děti mít úctu k těm,
kteří se vymykají našim vžitým normám...
Budovat spolu s našimi dětmi civilizaci založenou na lásce a úctě je prvořadá nutnost. Mimo jiné ji budujeme i tehdy, když učíme děti znát a mít úctu k těm, kteří se vymykají našim vžitým normám, a proto druhé obtěžují nebo znepokojují. Je třeba vidět, že se nám i našim dětem (zvláště dospívajícím) neustále vtlouká do hlavy, že „postižené děti nemohou být šťastné a jejich život nemůže být hodnotně prožit“. Spousta takzvaně „normálních“ lidí, kteří se potácejí v depresích a polykají jeden prášek za druhým, říká soucitně o postižených lidech: „To je tak smutný pohled!“ a přitom si – zaslepeni strachem nebo předsudky – vůbec neuvědomují, že mnoho takových lidí je mnohem šťastnějších a lidsky krásnějších než oni sami.
Je na každém z nás, jak se bude rozvíjet a vypadat naše společnost.
Zda to bude společnost, kde vládne strach, nejistota a nezodpovědnost,
a kde všichni "slabí" mohou očekávat "selekci" z rukou těch "silných",
anebo zda to bude společnost,
která dokáže vzdorovat nejrůznějším přílivům a vlnám...
