Je pošmourné zimní lednové ráno. Mám nějakou chřipku. Vstala jsem a pomáhám vypravit do školy starší dceru. Manželovi jsem přichystala část snídaně a pár léků, protože se už také nakazil, ale přesto jde do práce. Ještě ale u něho nemoc zcela nepropukla a je třeba odvézt dítko do školy...
Běžná nemoc mě letos naprosto skolila, a tak jsem paralyzovaná zůstala víc než týden v pracovní neschopnosti ležet doma v posteli. Druhá dcera školkou povinná zůstává se mnou doma. Kašle a má rýmu, proto je lepší, aby pár dní svůj hrací kolektiv opustila.
Po odchodu manžela s dcerou na 8. hodinu do školy si usednu k ranní chvilce startu s Biblí v ruce… Jindy mi den začíná s Biblí v tichu spící rodiny před 6. hodinou, když se vaří voda na čaj. Protože „ráno je třeba začít s Bohem, aby den za něco stál“, jak mi před 20 lety řekl báječný kněz, když mě v mých téměř 17 letech křtil.
V teple postele děkuji, že mi začíná nový den, ale k Bibli potřebuji pár minut klidu. Pustila jsem tedy dceři „Písničky doktora Notičky“, kde Chinaski opět excelují nápady i hudbou, (máme pro ně obě slabost). A tak zatímco se dcera dívá, já se modlím léty osvědčenou ranní modlitbu papeže Jana XXIII. Začíná slovy:
„Nebeský Otče!
Vzdávám Ti díky,
že jsem se po odpočinku opět probudil,
což je Tvým darem…“
Ano. Mám neskutečný dar a svobodu ve svých rukou. Piju kafe v teple domova, mohu být nemocná doma a ještě řešit radosti i starosti jako rodič zdravých dětí. Je zač děkovat, ale nějak mi to nestačí. Cítím se zvána i k přímluvné modlitbě, ke které mě inspirovala starší dcera, když se mi v slzách svěřovala se svými strachy, že se ve svých 7 letech tak moc bojí války. Slova: „Maminko, že u nás nebude nikdy válka!“ mě zasáhla. Přece jí nemohu lhát. V životě je možné úplně všechno. Dětem říkám pravdu, kterou bohatě cukruji nadějí, Boží nadějí. A tak jsme se s dcerou tenkrát stulily k sobě a modlily se za mír na Ukrajině a na světě. Vysvětlila jsem jí, můžeme přispět světu přímluvou za dobro, lásku a naději. Úmysl Ducha svatého je všeobjímající. Právě mojí dceři vděčím za umění života v přítomnosti, kdy jsem upozadila stálé řešení minulosti a snění o budoucnosti. Zakořenění v přítomnosti pro mě nese s sebou pocit fantastické svobody, radosti a výzvy k zodpovědnosti.
Děkuji za horké kafe v hrnku, za zázemí. Každý z nás se přece rodí s úkolem, který máme během života najít a splnit. Podle OSN je na světě více utečenců než za 2. Světové války, téměř 47 milionů, což je skoro pět krát více obyvatel než čítá naše zem. Ani jeden z nich nemůže držet svůj ranní čaj nebo kávu v teple domova, spíš nemá žádné teplo a o pokoji se jim jen sní.
Cítím svou povinnost konat a poslat naději dál – a není to tak těžké. Přímluvná modlitba je totiž jednou z mnoha možností, jak světu pomáhat velice konkrétně. Nejlepší věci v životě jsou totiž zadarmo, o tom zpívají i Chinaski ve stejnojmenné písničce...
-zt- 22.1.2015
Zveřejněno s laskavým svolením autorky
Redakčně upraveno
