Parkinsonova nemoc
Ta strašlivá nemoc se u něho začala ohlašovat už dávno. První příznaky se objevily v roce 1991 postupujícím třesem prstů levé ruky. Pak roku 1993, když papež uklouzl a vykloubil si pravé rameno. Doktor Buzzonetti byl přesvědčen, že pád měla na svědomí určitá porucha rovnováhy, způsobená neurologickým syndromem extrapyramidálního původu. Parkinsonovou nemocí. Když doktor Buzzonetti informoval Jana Pavla II. o jeho chorobě, ten nevypadal, že by ho to nějak zaskočilo. Poprosil o vyjasnění některých otázek a ujistil lékaře o své ochotě podrobit se léčbě; zároveň však požádal o dovolení pokračovat ve své službě.
Ale jak plynuly měsíce a roky, nemoc se začala stále viditelněji projevovat na papežově těle, na jeho fyzických schopnostech, a tedy i na způsobu naplňování pastýřské služby, především apoštolských cest. Souhlasil se zmírněním tempa.
Neměl strach ze smrti
Nikdy neměl strach ze smrti. Dokonce ani tehdy, kdy už měl před očima bránu, za níž ho čekalo setkání s Bohem. Často prosil, abychom ho odvedli do kaple, kde po dlouhý čas rozmlouval s Pánem. Když jsme ho pozorovali během modlitby, byla nám jasná slova svatého Pavla, který učil, jak je třeba snášet utrpení.
Koncem ledna 2005 se Jan Pavel II. začal cíti zle. Lékaři konstatovali, že jde o prudký zánět hrtanu a průdušnice provázený stavy dušnosti. Večer 1. února během večeře nemohl dýchat a bylo třeba převézt ho do nemocnice Gemelli. Tam se jeho zdravotní stav o hodně zlepšil. Bohužel zakrátko došlo k dalšímu zhoršení. Papežovi se stále hůře dýchalo, a to jak ve dne, tak v noci. Situace se zhoršila natolik, že jsme se následujícího rána rozhodli pro novou hospitalizaci v Gemelli. Léčba pouhými léky už bohužel nestačila. Doktor Buzzonetti po poradě s dalšími lékaři rozhodl o nutnosti okamžité tracheotomie, aby se papeži zajistil dostatečný přísun vzduchu do plic a předešlo se opětnému riziku udušení. Řekli mu to; on se ke mně obrátil a do ucha mi zašeptal, jestli by se nemohlo počkat se zákrokem až na letní prázdniny. Ale když viděl reakci přítomných, souhlasil s operací. A ještě jednou nás obdaroval špetkou svého humoru. Doktor Buzzonetti se snažil nějak ho potěšit, a tak řekl: „Vaše Svatosti, to je takový jednoduchý zákrok.“ Nato papež podotkl: „Jednoduchý pro koho?“
Samozřejmě mu předem řekli, že nějakou dobu nebude moci mluvit. A potom, po probuzení z narkózy, se konkrétně přesvědčil, co to omezení znamená. Pohnul rukou a já pochopil, že chce něco napsat. Podal jsem mu lístek papíru, na který třesoucí se rukou napsal několik slov: „Co jste mi to provedli! Ale… Totus tuus.“ Snažil se tak vyjádřit svou bolest kvůli ztracenému hlasu, a zároveň naprostou odevzdanost do rukou Božích. ...
Poslední Velikonoce
Poprvé od začátku svého papežského působní nemohl koncem března 2005 Jan Pavel II. po návratu z nemocnice předsedat velikonočním slavnostem. Ale i tak si přál sledovat na Velký pátek ve své soukromé kapli pobožnost křížové cesty v Koloseu, přenášenou televizí. Při čtrnáctém zastavení vzal do rukou kříž, jako by si přál přiblížit tvář ke tváři Krista a připojit své utrpení k utrpení Božího Syna umučeného na kříži. Cítil jsem, že nadchází jeho čas. Pán ho k sobě volá…
V neděli na Boží hod velikonoční si přál alespoň udělit požehnání Urbi et orbi. Pečlivě se na to připravoval, chvilku předtím si zkoušel opakovat jeho slova a zdálo se, že všechno bude dobré. Ale potom, po promluvě kardinála Sodana přednesené na náměstí, papež stojící v okně – snad kvůli pohnutí, snad kvůli utrpení – nedokázal požehnání udělit. Šeptl jenom: „Nemám hlas,“ a potom v tichu vykonal trojí znamení kříže, pozdravil davy věřících a pohledem dal najevo, že chce odejít od okna.
Byl hluboce pohnut, rozhořčen a zároveň vyčerpán marnou námahou. Lidé na náměstí v dojetí aplaudovali, volali ho a on na sobě cítil veškerou tíži své bezmoci a utrpení. Podíval se mi do očí. „Asi by bylo lepší, abych umřel, když už nedokážu plnit svěřené poslání.“ Chtěl jsem odpovědět, ale on dodal: „Buď vůle tvá … Totus tuus.“ To nebyl projev rezignace, ale poslechnutí Boží vůle.
Chtěl umřít doma, v blízkosti hrobu svatého Petra
Ve středu 30. března se Jan Pavel II. znovu ukázal v okně. Na náměstí bylo pět tisíc mladých lidí, kteří přijeli z Milána vyznat svou víru. Mysleli jsme, a já si to myslel také, že by jim měl jen požehnat. Ale když to udělal, rozhodným gestem ruky dal najevo, že chce, aby mu přisunuli mikrofon. Přál si říct alespoň pár slov. Alespoň jedno, alespoň poděkovat. Ale z úst mu nevyšel žádný zvuk. Když odstupoval od okna, neměl už ve tváři ten výraz bezmoci, jaký jsme pozorovali na velikonoční neděli. Už věděl, byl připraven…
Následujícího dne odsloužil v kapli mši svatou. V jednom okamžiku jsme měli dojem, jako by něco zevnitř drásalo jeho tělo. Horečka stoupla ke čtyřicítce. Lékaři okamžitě stanovili diagnózu: šlo o velice závažný septický šok spojený se srdečními potížemi, což způsobil zánět močových cest. Tentokrát se nemluvilo o hospitalizaci. Připomněl jsem profesoru Buzzonettimu papežovo naléhavé přání, aby ho už nepřeváželi do nemocnice. Chtěl dotrpět a umřít doma, v blízkosti hrobu svatého Petra. I tam mu mohli lékaři zajistit potřebnou péči.
Jan Pavel II. ležel ve svém pokoji. Na zdi proti lůžku visel obraz zmučeného a spoutaného Krista, hned vedle obraz Matky Boží Čenstochovské. Na stolku fotografie rodičů. Na závěr mše svaté, kterou jsem sloužil, jsme všichni přistoupili a políbili mu ruku. „Stašu“ – řekl a pohladil mě po hlavě. Potom přišly na řadu sestry vedoucí domácnost, všechny je oslovil jménem, a nakonec lékaři a ošetřovatelé.
Pátek byl dnem modlitby: slavili jsme mši svatou, pomodlili se křížovou cestu, drželi svatou třetí hodinu a pomodlili se nešpory. Blízký přítel Karola Wojtyły Tadeusz Styczeń přečetl několik úryvků z Písma svatého. Papežův stav byl kritický. S velkým úsilím ze sebe vypravil stěží několik slabik.
Prosil, abychom mu četli z evangelia svatého Jana
Nastala sobota 2. dubna 2005. V místnosti vládlo ovzduší velkého pokoje ducha. Papež požehnal koruny určené pro obraz Matky Boží Čenstochovské do Vatikánských hrobek a dvě další pro Jasnou Horu. Potom se rozloučil s nejbližšími spolupracovníky, kardinály, preláty ze státního sekretariátu, řediteli jednotlivých úřadů a přál si rozloučit se také s Francescem, který uklízel jeho byt.
Byl zcela při vědomí, a přestože mluvil jen s velikou námahou, poprosil, abychom mu četli z evangelia svatého Jana. Nebyl to náš nápad, on si to výslovně přál. Poslední den, stejně jako to dělal po celý život, toužil sytit se Božím slovem. P. Styczeń začal číst text svatého Jana, kapitolu za kapitolou.
V posledních okamžicích své pozemské pouti se Jan Pavel II. stal znovu tím, kým vždycky byl: Božím člověkem hluboce sjednoceným s Pánem, pro něhož modlitba znamenala neustálý základ existence. Kdykoli se měl s někým setkat nebo učinit důležité rozhodnutí, napsat dokument nebo se vydat na cestu, nejprve vždycky hovořil s Bohem. Nejprve se modlil. Stejně i toho dne, než se vydal na svou poslední velkou cestu, za podpory blízkých ve svém okolí se pomodlil všechny denní modlitby včetně adorace, rozjímání, a dokonce v předstihu i nedělní hodinky čtení.
Dovolte mi odejít k Pánu
V jednom okamžiku sestra Tobiana zachytila jeho pohled. Nachýlila se k jeho ústům a on sotva slyšitelným hlasem zašeptal: „Dovolte mi odejít k Pánu.“ Sestra vyběhla z pokoje a chtěla se s námi rozdělit o jeho slova, ale pro slzy to nedokázala. Teprve později jsem si pomyslel: jak úžasné, že se posledními slovy obrátil na ženu.
Okolo sedmé večer upadl do kómatu. Pokoj osvětloval pouze svit hromnice, kterou sám požehnal při slavnosti Uvedení Páně do chrámu. Svatopetrské náměstí a přilehlé ulice se naplňovaly davy lidí. Stále jich přibývalo, především mladých. Jejich volání: „Giovanni Paolo!“ a „Viva il Papa!“ se nesly až do třetího patra. Jsem přesvědčen, že on je slyšel také. Nemohl neslyšet!
Předvečer nedělní slavnosti Božího milosrdenství
se Jan Pavel II. vrátil do Otcova domu
Blížila se osmá a já náhle pocítil potřebu sloužit mši svatou. A tak jsme také učinili spolu s kardinálem Marianem Jaworskim, arcibiskupem Stanisławem Ryłkem a dvěma polskými kněžími – Tadeuszem Styczeńem a Mieczysławem Mokrzyckim. Byla to mše svatá předjímající nedělní slavnost Božího milosrdenství, jež byla papeži tak drahá. Pokračovali jsme v četbě evangelia svatého Jana: „Ježíš přišel tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: ‘Pokoj vám!’“... V okamžiku svatého přijímání jsem mu jako viatikum podal do úst pár kapek Ježíšovy nejsvětější krve.
Ve 21.37 jsme zjistili, že papež přestal dýchat. A na monitoru jsme viděli, jak jeho velké srdce po několika úderech přestalo bít. Profesor Buzzonetti se nad ním sklonil a s pohledem upřeným na nás zašeptal: „Vrátil se do Otcova domu.” Někdo zastavil ručičky hodin.
A my všichni najednou, jako by na čísi rozkaz, jsme začali zpívat Te Deum. Ne Requiem, protože jsme neměli smutek, ale Te Deum. Na poděkování Bohu za dar, který nám dal, za dar v osobě papeže Karola Wojtyły.
Plakali jsme. Jak bychom mohli jinak! Plakali jsme slzy bolesti i radosti. V celém domě se rozzářila světla…Pak už si nic nepamatuji. Měl jsem dojem, že náhle padla tma. Tma nade mnou a ve mně. Uvědomoval jsem si, co se stalo, ale nedokázal si tu myšlenku připustit. A možná jsem nedokázal pochopit. Svěřil jsem se Pánu, a když se mi zdálo, že se mi vrátil do duše pokoj, temnota se dostavila znovu. Až přišel okamžik rozloučení.
Pohřeb Jana Pavla II.
Kolem nespočetné davy. Přijely osobnosti z dalekých zemí. Ale především jeho lid, jeho mládež. A tak výmluvné transparenty. Svatopetrské náměstí zalilo světlo. A světlo se vrátilo i do mé duše.
Když nosiči s rakví došli ke vchodu do baziliky, pomalu ji otočili směrem k věřícím.
Průvod vešel do baziliky. Měli snést rakev do katakomb, do hrobu.
A tehdy jsem si pomyslel… Byl jsem s ním skoro čtyřicet let. Prvních dvanáct v Krakově a dalších sedmadvacet v Římě. Vždycky s ním. Vždycky po jeho boku. A teď, v okamžiku smrti šel sám. Vždycky jsem ho doprovázel, ale odtud už musel jít sám. Bolelo mě, že ho na této cestě nebudu moci doprovázet.
Ale on nás vůbec neopustil.
Cítíme jeho přítomnost,
zakoušíme četné milosti díky jeho přímluvě u Boha.
Se svolením zpracováno podle knihy:
Život s Karolem
Vzpomínky osobního sekretáře Jana Pavla II.
Stanisław Dziwisz
Odkaz k tématu:
