Příběh náčelníka Ralpha
Náčelník Ralph je šedesátník, kterého zvolili do svého čela Indiáni z ostrova Vancouver v západní Kanadě. Do své funkce byl zvolen – nezískal ji tedy dědičně po svých předcích. Lidé si ho vybrali pro jeho osobní vlastnosti.
Živil nás Tichý oceán.
Každoročně připlouvala obrovská hejna lososů.
Tento člověk mi vyprávěl příběh o tom, co prožil během svého dospívání. „Živil nás Tichý oceán. Každoročně připlouvala obrovská hejna lososů. Všichni jsme se těšívali, jak vyplujeme na člunech a budeme je lovit. Lososi byli naší zimní potravou. Jednoho roku jsme vypluli časně z rána – ve člunu byl otec, moji dospívající bratři a já. Ryb bylo tolik, že během několika málo hodin byl člun plný lososů. Museli jsme se vrátit. My tři bratři jsme z toho byli nadšení a rychle jsme vykládali lososy z lodi, protože jsme chtěli znovu vyplout a nachytat ještě další.“
Náčelník Ralph pokračoval: „Když jsme otci řekli, že jsme připraveni znovu vyplout, řekl: ‚Ne, už jsme skončili.‘ Ptali jsme se proč. Věděli jsme, že bychom mohli nalovit ještě spoustu ryb! Otec ale odpověděl: „ Ne, už máme dost. Musíme tam ryby nechat i pro jiné." Následující dva dny jsme pomáhali dalším příslušníkům našeho kmene opravovat sítě, aby si i oni mohli nalovit dostatek ryb na zimu. Dobře si na to vzpomínám.“
Domníváme se, že naše štěstí spočívá
v co největším množství...
Tento příběh se mi z mnoha důvodů velmi líbí. Mladí dospívající chlapci zaujali postoj, který bývá typický, když jsme na začátku svého života. Jsme rozhodnuti nalovit tolik ryb, kolik jen dokážeme. Domníváme se, že naše štěstí spočívá v co největším počtu zážitků nebo v množství majetku, který nashromáždíme... Později – někdy naneštěstí až příliš pozdě – zjistíme, že skutečným nasycením lidské duše je láska, služba a žití pro nějaký vyšší smysl. Ralphův otec věděl, že žije ve vypůjčeném světě. Bylo důležité udělat si dostatečné zásoby na zimu, ale je rovněž důležité nehromadit více, než potřebujeme. Ryby nepatřily jeho rodině, dokonce ani jeho kmeni. Byly vypůjčené od minulých generací a kmeni byly propůjčeny, aby je zachoval pro generace příští.
Domnívám se, že to nejdůležitější, co otec učil své syny, nebyla technika rybaření. Učil je, že dávat druhým nám poskytuje to největší potěšení, jaké lidská bytost může zakusit.
Každý může najít větší štěstí,
pokud svým životem slouží vyššímu dobru
Týden poté, co mi náčelník Ralph vyprávěl svůj příběh, jsem se dočetl v novinách, že osmdesát procent světového rybolovu je na pokraji zhroucení. Lovíme v mořích a nemyslíme přitom na budoucí generace. Přitom si neuvědomujeme jednu zásadní věc: každý jednotlivec může najít větší štěstí, pokud svým životem slouží vyššímu dobru. Domnívám se, že totéž platí pro celé lidské pokolení (pro společnost). Pokud se nějaká generace soustředí na hromadění věcí a zvyšování pohodlí, místo aby sledovala vyšší záměr, pak – podobně jako je tomu v případě jednotlivce – ztrácí svou vitalitu. Pokud se společnost nebo jednotlivec soustředí na potřeby „nižšího já“, tedy jen na luxus, hmotný majetek a osobní štěstí, má sklon k úpadku. Pouze když se soustředíme i na druhé - na to, abychom následující generaci předali lepší svět, objevujeme hlubší smysl.
Propojení s něčím, co nás přesahuje
a co dodává našemu životu smysl
Jeden ze závěrů, k nimž jsem na základě rozhovorů s mnoha moudrými lidmi dospěl, zní: pokud v životě dáváme více, než bereme, cítíme propojení s něčím, co nás přesahuje a co dodává našemu životu smysl. Naslouchal jsem mnoha lidem, jejichž život se chýlil ke konci - a nemohl jsem si nevšimnout, že jsme všichni součástí řetězu života, který je větší, než si uvědomujeme. Když vstupujeme do světa, máme dojem, že jsme sami a že náš život je důležitější než jakýkoli jiný. Tento postoj postupně přehodnocujeme, pokud pochopíme, že skutečné štěstí nalezneme pouze tehdy, přestaneme-li se soustředit jen sami na sebe.
