Duchovní služba Armády ČR stojí na bohaté historické tradici duchovní služby. Vojenští duchovní působili již u armád Rakouska-Uherska a jejich činnost pokračovala v jednotkách Československé armády. Úkoly vojenských duchovních byly v té době převážně náboženské. Duchovní měl za povinnost podle potřeby a přání starat se o církevní potřeby vojenských osob (starost o náboženskou a mravní výchovu). Od období Protektorátu a po dobu trvání druhé světové války působili duchovní také u vojenských jednotek v zahraničí.

Vojenští duchovní sehráli po roce 1918 významnou úlohu při rozpracování základních otázek výchovné činnosti v nově vznikající československé armádě. Duchovní služba měla působit spíše jako mimořádný prostředek mravní výchovy vojáků. Za základní prostředky této výchovy byly považovány mimo jiné: osobní příklad velitele, zdravé vojenské prostředí, dokonalý technický výcvik, příležitostná poučení, odměny a tresty, občanská nauka, vojenské pocty, obřady a slavnosti, tiskoviny určené pro vojsko a pěstování zpěvu a hudby. Mezi kompetence vojenské duchovní služby spadalo vedení vojenských matrik, správa vojenských kostelů a hřbitovů. Svým působením měli přispívat k upevňování kázně, charakteru, družnosti a věrnosti k vlasti, k zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí a úctě k životu. Po dohodě s příslušnými veliteli útvarů vojenští kaplani konali v každou neděli a svátky a při významných příležitostech bohoslužby.

K samotnému ustanovení duchovní služby v jednotkách československé armády došlo v roce 1919. Kdy byl zřízen řídící orgán duchovní služby na Ministerstvu národní obrany (MNO), představovaný duchovním oddělením. Toto oddělení se dělilo na tři části podle konfesní příslušnosti kaplanů, kteří v něm působili, na část katolickou, evangelickou a husitskou.

Vyhlášení Mnichovské dohody v roce 1938 o postoupení pohraničního sudetoněmeckého území Německu a následné obsazení celého území českých zemí a zřízení Protektorátu Čechy a Morava (1939), znamenalo konec Československé armády. Ta však nebyla rozpuštěna úplně, okupační moc iniciovala vytvoření početně omezeného vládního vojska z bývalých českých vojáků. Činnost vojenských duchovních správ skončila k 31.7.1939 a vojenští duchovní přecházeli do církevní nebo státní služby. Vojenská duchovní pomoc přešla na biskupy příslušné podle bydliště bývalých příslušníků československé armády a na příslušná duchovní představenstva církve československé.

Velkou úlohu sehráli duchovní v zahraničním odboji v jednotkách československých legií zformovaných na území Francie, Anglie, Sovětského svazu a Středního východu.

V poválečném období (roku 1946) bylo ministrem národní obrany rozhodnuto o znovuobnovení činnosti duchovní služby. Duchovní služba v nové československé poválečné armádě udržela kontinuitu, alespoň na pár let, s armádou předválečnou s jejím duchem a tradicí. Činnost vojenských duchovních byla zaměřena do oblasti nábožensko mravní a oblasti správní.

Únor roku 1948 přinesl zásadní zlom do situace kolem vojenských duchovních. Někteří, nastolenému režimu nepohodlní byli z armády v krátkém čase propuštěni. Ti, kteří se nechtěli podřídit novým společenským poměrům se dostali do izolace.

Propouštění vojenských kaplanů bylo prováděno individuálně, vždy se měly najít nějaké důvody pro propuštění konkrétního vojenského duchovního z armády a jak již bylo řečeno, za tohoto propuštěného se již nehledala žádná náhrada. Postupně byl zaváděn systém výchovy založený na marxismu-leninismu a ateizmu. Rokem 1950 se uzavřela historie vojenské duchovní služby v československé armádě.

Duchovní, na které se vztahovala vojenská branná povinnost, se koncentrovali do služby u tzv. Pomocných technických praporů (PTP) a Technických praporů na neomezenou dobu. Tak se oddíly Pomocných technických praporů staly na dlouhá léta jedinými složkami armády, u kterých „působil“ duchovní. Těmito okamžiky v jednotkách armády na dlouhých 48 let nepůsobil žádný vojenský duchovní.

Hluboké společenskopolitické změny z listopadu roku 1989 se zákonitým způsobem projevily i v armádě. A tak se před armádou, stejně tak jako před společností, projevila nutnost její transformace na armádu moderního demokratického státu.

Významnou změnu vyžadovala zejména obnova náboženské svobody vojáků, která patří mezi základní lidská práva. Branným zákonem z roku 1990 byla všem vojákům zaručena svoboda projevu náboženského vyznání, umožněna účast na náboženských obřadech a duchovním z řad státem uznávaných církví byl umožněn vstup do vojenských objektů.

Dalším krokem ke vzniku duchovní služby v armádě bylo roku 1995 vytvoření humanitní služby, otevírající cestu k podpoře všestranného rozvoje lidských hodnot ve vojenském prostředí. Cílem projektu humanitní služby byla postupná humanizace vojenského prostředí, zlidštění podmínek, v nichž pracují vojáci a civilní zaměstnanci. A duchovní služba neměla stát stranou, ale měla být součástí tohoto projektu.

Začátkem roku 1996 se začalo na Ministerstvu obrany ČR v Oddělení humanitní služby uvažovat o účasti vojenského duchovního v jednotkách českých ozbrojených sil působících v rámci mezinárodní operace IFOR v Bosně a Hercegovině. Tím, kdo byl biskupem Cikrlem požádán, aby plnil úkoly vojenského duchovního, byl katolický kněz Tomáš Holub, který v té době působil jako kaplan v Kutné Hoře (29.7.1996 odjel společně s vojáky 6. mechanizovaného praporu v rámci mise IFOR). Samotné působení Tomáše Holuba v Bosně a Hercegovině postavilo základy, na kterých mohla začít být budována duchovní služba.

Zřízení Duchovní služby vyvrcholilo podepsáním smlouvy mezi Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí, ve které se upravuje vzájemná spolupráce na činnosti duchovní služby u jednotek Armády ČR 3. června 1998. V úvodním prohlášení smlouvy se píše, že všichni zástupci církví, kteří se účastní této smlouvy, si jsou hluboce vědomi potřeby vydávat v prostředí resortu ministerstva obrany svědectví o křesťanské víře a naději v jednotě. Ve smlouvě je rovněž uvedeno, na jakém principu je duchovní služba koncipována. Jedná se o nabídku pomoci, určenou všem, kteří o tuto formu pomoci mají zájem. Každý může pomoc duchovního přijmout, ale i odmítnout. Jeho poslání však není v jednotkách armády primárně evangelizační, tj. práce vojenského duchovního nemá být motivována snahou o získání nových věřících pro jeho církev.

Ve stejný den, jako byla podepsána smlouva mezi církvemi, byla podepsána i smlouva mezi Ministerstvem obrany České republiky, Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí. Touto dohodou jsou stanoveny jasné podmínky pro působení vojenských duchovních z církví, které se účastnily na této dohodě, v rámci duchovní služby AČR. Smyslem bylo vymezit strukturu a zabezpečení duchovní služby, přesně určit status vojenského duchovního, určit jeho finanční a materiální zabezpečení a pojmenovat jeho funkční náplň a zařazení.

Slavnostní podepsání těchto smluv vyvrcholilo vyhlášením rozkazu ministra obrany, kterým byla s účinností od 22. června 1998 definitivně zřízena duchovní služba v resortu Ministerstva obrany.





***

On-line rozhovor s hlavním vojenským kaplanem - podplukovníkem Tomášem Holubem proběhne v úterý 25.4.2006. Do rozhovoru se můžete zapojit i vy! Otázky lze klást již nyní

Text modlitby se svolením převzat z webu www.army.cz/acr/kaplan