Měli bychom hlad,
kdyby neexistovalo jídlo?
Jsme-li hladoví, ukazuje to na to, že existuje něco jako potrava. Kdybychom byli bytostmi, které normálně nejedí a nejsou vybaveny k jídlu - pociťovali bychom hlad?
Proč jsme zaskočeni časem?
Ledaže v nás vskutku existuje něco, co není dočasné…
A všimněte si, jak jsme neustále překvapováni časem („Jak ten čas letí! To snad není ani možné, že John už je dospělý a žení se!“) Proč jsme tak časem zaskočeni? Ledaže v nás vskutku existuje něco, co není dočasné… Touha po věčnosti je totiž zabudována v nás všech.
Naším domovem není čas,
ale věčnost
Jestliže si tedy stěžujeme na čas a radujeme se ze zdánlivě bezčasového okamžiku, napovídá to, že jsme vždycky nebyli, nebo navždycky nebudeme bytostmi závislými čistě na čase. Napovídá to, že jsme byli stvořeni pro věčnost. Nejen že jsme časem tísněni, zdá se, že si na něj nejsme schopni ani za tisíc generací zvyknout.
Vždycky nás čas ohromuje – jak rychle plyne, jak pomalu plyne, kolik ho už uplynulo. Kam se ten čas poděl, vykřikujeme. Nejsme s to se mu přizpůsobit, nejsme v něm doma. Je-li tomu tak, může se to jevit jako silný náznak toho, že existuje věčnost a že ta je naším domovem.
Zpracováno podle knihy Sheldona Vanaukena,
Přísné milosrdenství, C. S. Lewis a příběh velké lásky;
kterou vydalo nakladatelství Návrat domů.
Redakčně upraveno.
