Ten den jsem v přístavu myl lodě. Vyhlížel jsem Jonese, starce, který mě minulou  noc  překvapil v mém „domově“ pod  molem. Najednou se mi objevil za zády. V ruce měl igelitovou tašku. 

„Máš hlad? Přinesl jsem oběd.“

„Hlad mám pořád,“ odpověděl jsem. „V poslední době žiju jako člověk, co jí jedno jídlo denně.“

„Tak pojď,“ vyzval mě. „Vylez z vody. Přichystal jsem hostinu.“ Z „hostiny“ se vyklubaly vídeňské párky a sardinky. Hlad jsem měl, a tak jsem jedl, ale to jídlo mě moc nenadchlo, a Jones to věděl. Později jsem pochopil, proč mi ho přinesl...

Někdy máme zakalený zrak

Usadili jsme se pod dubem na vysoké duně. Před sebou jsme měli pláž a za sebou temně modrou lagunu. Měl jsem na sobě staré tenisky, kraťasy ustřižené z džínů a byl jsem bez trička. Jones ve svém obvyklém ležérním oblečení měl kolem hlavy omotaný modrý šátek. Modř té čelenky jako by působila, že jeho oči zářily. Z místa, kde jsme seděli, jsme slyšeli nárazy příboje a vánek byl právě tak silný, aby letní teplota byla snesitelná.

„Takže co jíš?“ zeptal se Jones, zatímco na mě hleděl s úsměvem.

Zaraženě jsem vzhlédl. Otřel jsem si ústa hřbetem ruky, polkl jsem a řekl: „Co? Přece víte, co jím. Totéž co vy.“

„Opravdu?“ dobíral si mě stařec s lišáckým pohledem. „O tom docela pochybuji, ale podíváme se…“ Naklonil se, aby se podíval na moje jídlo, a pak opět pohlédl na mě. „Co jíš?“ zeptal se znovu.

„A kde to jíš?“ Když viděl, že jsem ještě zmatenější, jemně dodal: „Není to žádný chyták; prostě na ty otázky odpověz.“

Se zdviženým obočím jsem řekl: „No…“ Zvedl jsem ruce, jako bych říkal: Pořád ještě nevím, o co vám jde, a pokračoval jsem:

„Hádám, že –“

„Ne, nehádej. Prostě mi to řekni.“

„Dobře. Jím sardinky a vídeňské párky.“

„Kde?“

„Na písku.“

Jones se usmál. „Myslel jsem si to.“ Kýval hlavou a zopakoval: „Myslel jsem si to. Snad ti můžu pomoct.“

„Jonesi,“ řekl jsem a vrtěl hlavou, „o čem to mluvíte?“

„O tvém zraku, chlapče. V tuto chvíli je neuvěřitelně zakalený, ale jsem si jist, že můžeme pročistit cestu z tvé hlavy do tvého srdce a do tvé budoucnosti.“

Byl jsem frustrovaný, ale zvědavý. „Pořád tomu nerozumím.“

Všechno, nač se zaměříme, se zvětšuje

Jones mi položil ruku na rameno a odpověděl: „Vím, že tomu nerozumíš. A ani bych nečekal, že budeš.“ Naklonil se těsně ke mně. „Protože ti chybí perspektiva.“ Zasmál se výrazu mého obličeje, ale pokračoval. „Mladý muži, ty vidíš jenom písek u svých nohou a že bys rád jedl něco jiného, než co jíš. Neříkám to jako výtku. Tvoje názory jsou zcela běžné. Většina lidí je přesně jako ty: otrávení sami sebou kvůli tomu, čím jsou, co jedí a co řídí. Většina z nás se nikdy nezastaví, abychom se zamysleli, že na světě jsou doslova miliony lidí, kteří nemají takové požehnání a příležitosti jako my, nemají vůbec žádné jídlo a žádnou naději, že kdy budou vlastnit nějaké auto. Ano, situace, v níž se nacházíš, je plná těžkostí, ale obnáší také hromadu výhod.“ Jones se odmlčel a zamyslel se, přimhouřil oči a pak řekl: „Mladý muži, prozradím ti zákon vesmíru – jistě jen jeden z mnoha, ale v tuto chvíli pro tebe obzvlášť použitelný. Zapamatuj si: všechno, nač se zaměříš, se zvětšuje.“

Zamračil jsem se a snažil se pochopit význam jeho slov. Naštěstí Jones rozptýlil mé rozpaky.

Cestou ke spokojenému životu je vděčnost

„Když se zaměříš jen na to, co nemáš a co potřebuješ,“ vysvětloval, „zjistíš, že ty potřeby narůstají. Když své myšlenky soustředíš na to, co nemáš, brzy budeš myslet na další věci, o kterých jsi dříve ani nevěděl, že by ti mohly scházet – a bude ti hůř! Když se zaměříš na ztrátu, zvyšuje se pravděpodobnost, že budeš ztrácet…  Ale vděčný pohled člověku do života přináší spokojenost a hojnost.“

Jones mi z tváře vyčetl pochybnosti. Odložil plechovky stranou a posunul se, aby byl přímo proti mně. „Zamysli se nad tímhle: když jsme spokojení a nadšení,“ řekl, „druzí lidé jsou s námi rádi. Je to tak?“

„Hádám, že jo,“ odpověděl jsem.

„Žádné dohady,“ peskoval mě Jones. „Když jsme spokojení a nadšení, druzí lidé jsou s námi rádi. Ano, nebo ne?“

„Ano.“

„A za předpokladu, že příležitosti a povzbuzení přicházejí od lidí, co se děje s člověkem, se kterým jsou všichni rádi?“

Začínal jsem to chápat. „Dostává víc příležitostí a povzbuzení?“ troufl jsem si.

„Správně,“ potvrdil Jones. Když uviděl v mém výrazu naději a nové pochopení, zvedl prst. „Musím tě ale varovat,“ říkal, „že platí i opak tohoto principu. Když je člověk negativní, pořád si stěžuje a je protivný, druzí se mu budou vyhýbat. A takovému člověku se dostává méně povzbuzení a příležitostí – protože s ním nikdo nechce být. A víme, co se děje s životem bez příležitostí a povzbuzení…“

Pohled druhého člověka je pro nás důležitý

Jones se na chvíli odmlčel a poté předložil plán. „Jak se tedy stát člověkem, se kterým druzí chtějí být? Dovol mi něco ti navrhnout. Každý den si polož tuhle otázku: ,Co by na mně druzí změnili, kdyby mohli?‘“

Chvíli jsem o tom přemýšlel a pak jsem se zeptal: „Jonesi, co když bude odpověď obsahovat něco, co měnit nechci?“

Stařec se pousmál a opáčil: „Ta otázka se netýkala především tebe. Otázka zněla, co by na tobě změnili druzí lidé, kdyby mohli?“

Vycítil moji nejistotu, a tak vysvětloval: „Podívej, synu, neříkám, že máš žít podle rozmarů druhých. Jenom se ti snažím ukázat, že k tomu, aby se z tebe stal člověk, který má vliv – jestli chceš, aby lidé věřili tomu, čemu věříš, nebo kupovali, co prodáváš –, je nutné, aby s tebou druhým bylo alespoň příjemně. Úspěšný život hodně souvisí s perspektivou. A pohled druhého člověka na tebe může být někdy stejně důležitý jako tvůj pohled na sebe.“

Všechno je věc úhlu pohledu

Několik minut jsme oba seděli mlčky, pozorovali racky, kteří se nám vznášeli nad hlavou, a naslouchali příboji na pláži. Potom Jones začal sbírat prázdné plechovky a dávat je do igelitové tašky. Vestoje natáhl ruku a pomohl mi na nohy. „Mimochodem,“ řekl a zakřenil se, „ty jsi jedl sardinky a vídeňské párky na písku a já obědval mořské plody a steak na místě s výhledem na moře.“ Poplácal mě po zádech. „Všechno to je věc perspektivy.“