Kdyby se z mého synovce stal delikvent,
nepřestal bych ho milovat
Jednou jsem si vzpomněl na svého malého synovce, kterému byly tehdy asi čtyři roky. Měl jsem ho moc rád, bylo to živé a čiperné dítko. Uvědomil jsem si, že moje láska k tomu malému byla pevně spojena s potřebou chránit ho za jakýchkoliv okolností. Když ke mně natáhl ručky nebo mě objal, měl jsem velkou radost. Když mě naopak odmítl, nebo mě poslintal či pozvracel (což jako malinký udělal nejednou), nebylo by mi to jedno, ale nikdy v životě bych ho kvůli tomu přece nepřestal mít rád. Uvědomil jsem si, že kdyby třeba jednoho dne můj synovec dostal Nobelovu cenu, budu na něj pyšný, ale že ho budu vždy milovat proto, že je tím, kým je, a ne kvůli oné ceně. A kdyby se z něj naopak jednoho dne stal delikvent, alkoholik nebo byl závislý na drogách, trápilo by mě to, ale miloval bych ho pořád stejně. Prostě vůbec nepřicházelo v úvahu, že bych ho přestal mít rád nebo se k němu otočil zády.
Tohle je bezpodmínečná láska
A toto byl okamžik, kdy jsem si bytostně uvědomil: „Tohle je bezpodmínečná láska.“ V tu chvíli jsem objevil Boha, který nebyl ani netečný ani rozhněvaný. Cítil jsem Boží objetí, splynutí s ním, zakoušel jsem tu nejhlubší duchovní, křehkou a něžnou lásku. Pochopil jsem, že pokud jsem já schopen milovat svého synovce tak, jak ho miluji, pak Bůh miluje mě a všechny kolem.
V hloubi své duše jsem pochopil, že Boží láska je bezpodmínečná. Že Bohu nejsou lhostejné naše činy, ale nepřestane nás kvůli nim milovat, neodmítne nás, ani nebude rozhněvaný. Jeho láska k nám je pevná v jakékoli situaci, dokonce i když ho my odmítneme. Miluje nás, ačkoli jím opovrhujeme, miluje nás, když před ním zavíráme dveře, zůstává věrný své lásce, ačkoli my mu stále říkáme „ne“. Od toho okamžiku už jsem nikdy nebyl stejný.
Pravé lásky jsme schopni pouze tehdy,
když si uvědomujeme, že my sami jsme milováni
Samozřejmě jsme stvořeni k tomu milovat a činit dobro, ale opravdové lásky jsme schopni pouze tehdy, když si uvědomujeme, že my sami jsme milováni. Pak můžeme milovat bez ohledu na chyby a nedokonalosti. Nepochopíme-li, že se nám Boží láska a milost nabízí i přes naše slabosti a hranice, škodíme si, protože se tak stáváme namyšlenými a nemilosrdnými (a někdy také smutnými, opuštěnými a zlomenými…).
Můj vztah k Bohu se od toho dne změnil. Ten zážitek ze mě nikdy nevyprchá. Je pro mě kdykoli a kdekoli zdrojem síly a klidu. Cítím Boží blízkost a slyším neutichající hlas: „Ať se stane cokoli, nemohu tě přestat milovat.“
