Trenér, který prohlašuje o svém předchůdci, že byl k ničemu, sám na sobě velice rychle zakusí, že nové koště možná na krátkou dobu opravdu mete lépe, ale pak už se unaví stejně rychle jako to předchůdcovo. Ten, kdo v podniku prohlašuje všechny ostatní za méně nadané a je přesvědčen, že až to vezme do ruky on, všechno se zlepší, velice rychle pozná, že bez svých spolupracovníků nedokáže vybudovat nic dobrého.
Pokud snižuji druhé, abych sám sebe vyzvedl, nemohu od nich čekat nic pořádného. Se svou povýšeností si brzy natluču nos a poznám, že při každém pokusu udělat něco lépe než můj předchůdce, narazím na vlastní hranice.
Ano, mám konat svou práci a své vedoucí postavení, jak nejlépe dovedu. Také mám prosit Boha, aby mi při tom žehnal. Rozhodně se ale nemám nikdy povyšovat, jinak mě brzy stihne osud propuštěného předchůdce. Pak začnu hledat vinu v pracovním kolektivu, a ne u sebe. Naopak trenér, který neposuzuje práci svého předchůdce a nenadává na něho, vytvoří z téhož kolektivu něco docela jiného, protože se začne věnovat jednotlivým hráčům, a ne vlastní velikosti.
