I dobří rodiče mohou ranit…

Když o tom, čím nás rodiče zraňovali, mluvíme nahlas, je třeba odsoudit konkrétní chování, ale neodsuzovat člověka. Vůbec nejde o to rodiče zavrhnout, jde o pravdu. Jde o to uznat, že nás rodiče zraňovali, a svá zranění jasně pojmenovat. Často nám dělá velké potíže vůbec si přiznat, že nás rodiče v dětství něčím ranili. Lidé obvykle říkají: „Stydím se za sebe, nemám právo říkat o rodičích něco špatného. Mají mě rádi a dělali, co mohli. I oni si nesli svá zranění.“ To je sice pravda, ale pokud se chceme vymanit z destruktivních vzorců chování, které jsou důsledkem „špatného zacházení“, jemuž jsme byli v dětství vystaveni, musíme své rány pojmenovat a musíme připustit, že nám je zasadili opravdu naši rodiče.

Rodiče jsou pro nás zkrátka rodiče a vždycky jimi zůstanou. Určitě dělali, co mohli, určitě byli „dostatečně dobří“. Dokonalí rodiče však neexistují. Moje dnešní problémy jsou důsledkem toho, že mě v dětství rodiče dostatečně nepodporovali, nenaslouchali mi, nechápali mě, nedávali mi najevo svou lásku …

Jak se zranění, která jsme v dětství utrpěli, projevují v dospělosti? Například tím, že nám dělá potíže navázat trvalý vztah, nedokážeme věřit ve vlastní štěstí, neumíme druhému člověku říct: „Mám tě rád,“ navazujeme vztahy, které jsou od samého počátku odsouzeny k zániku, odmítáme lásku a jakékoliv projevy citu, více či méně vědomě každý rodící se vztah sabotujeme, setrváváme ve vztahu, kde vládne násilí, chováme se jako bernardýni, jejichž úkolem je všechny okolo stále zachraňovat …

Jak se vyrovnat s vnitřním zraněním z dětství?

Pokud se chceme z těchto obtíží vymanit, musíme si ze všeho nejdřív položit otázku, proč se vlastně chováme tak, jak se chováme, proč stále udržujeme nesprávný směr, proč jsme se dostali do slepé uličky, kde naše svoboda a zodpovědnost trpí.

Tato práce na sobě je bolestná, ale pokud chceme dospět, musíme ji podstoupit. Dospět totiž znamená opustit rodiče a uvědomit si svá traumata, znamená to opustit svět dětství, kdy jsme si rodiče idealizovali, a navázat s nimi pravdivější, spravedlivější a rovnější vztah: vztah dvou dospělých lidí.

Co jsem prožil, je pro mě tvrdá realita

V tom, co jsme prožili, je každá pravda subjektivní. To, co jsem prožil a jak jsem to prožil, je pro mě prostě realita. Moji sourozenci nebo moji rodiče to možná vnímají jinak, ale já jsem to prožíval právě takto a je nutné, abych svou pravdu mohl konečně vyslovit a abych byl vyslechnut. Možná to všechno bylo ve skutečnosti jinak, možná že jsem si něco jen špatně vyložil, ale moje vnitřní realita a moje pravda je to, jak jsem konkrétní situace, ve kterých jsem určitě všemu dokonale nerozuměl, doopravdy prožíval.

Navzdory své minulosti můži žít jinak

Někteří lidé si také myslí, že jsou přímo předurčeni k tomu rodičovské chování zopakovat, a vůbec nemají odvahu zkusit to jinak a lépe. Bolest byla někdy tak silná, že je pro takového člověka nemožné riskovat a někoho si znovu pustit k tělu. Představu o manželství mají děti rozvedených rodičů někdy pokřivenou natolik, že „když manželství vypadá takhle,“ tak to raději žádný vztah mít nebudu. Nejdřív ze všeho je nutné dodat si odvahy a prožitým bolestem i zasazeným ranám konečně věnovat pozornost.

Když se člověk rozhodne, že se svou minulostí nenechá spoutat, odvahu bude určitě potřebovat. Vyléčit stará zranění, odpustit rodičům a neopakovat jejich chyby, to všechno je možné. Už mnohokrát jsme se setkali s tím, že Bůh člověka dokáže úplně uzdravit. Je jen třeba vydat se na cestu odpuštění a uzdravení.